Pavel Maurer již v Paříži byl a jeho dnešní glosu na Radiožurnálu by si měl poslechnout opravdu každý. Bohouš Sobotka se do Tel Avivu teprve chystá.
Pavel Maurer coby kulinářský odborník se v Paříži zajímal o gastronomii. Je to samozřejmé, Paříž je prohlášenou kulinářskou metropolí. Jenže? Nedokáži přesně reprodukovat jeho slova, ale smysl zůstane zachován. Možná použiji hrubší výrazy než použil on a významně to zkrátím. Pařížská gastronomie stojí za hovno. Hlavními kuchaři i v nejvyhlášenějších restauracích kde oběd stojí i víc než 3000 korun jsou černoši nebo Arabové, takže s francouzskou vyvážeností, lehkostí a nápaditostí nemají jejich výtvory naprosto nic společného. Krátce řečeno, nedá se to žrát. Mám vážnou obavu, že takové hodnocení se netýká pouze gastronomie ale jedná se o všeobecný trend a nejen ve Francii. Evropa spolčená v Unii dělá vše možné i nemožné aby odhodila své tradice, ztratila konkurenceschopnost, zapomněla na odkazy a vědomosti předků, prostě aby se stala prázdnou slupkou, ve které krom politické korektnosti, multikulturalismu a všeobjímajícího socialismu nezůstane vůbec nic.
Určitě je to poprvé kdy mám pocit, že náš premiér dělá něco pochvaly hodného. Izrael je našim přítelem a jen jeho zásluhou je světový terorismus držen jakž takž na uzdě a všechny evropské země by mu za to měly být vděčné, nikoliv mu házet soustavně klacky pod nohy a obviňovat jej z útlaku ubohých Palestinců a podporovat pirátské akce všelijakých aktivistů.
Doufám, že premiér a s ním jedoucích sedm ministrů nepojedou do Izraele nadarmo, že se nesníží ke kritice jeho politiky, ale naopak navodí co nejpřátelštější atmosféru, jelikož od Izraele se máme mnoho co učit. Začali na „zelené louce“ a vypracovali se v jednu ze světových mocností. Část Izraelců chtěla socialismus, budiž tady máte kibuc a ukažte co umíte a jak se vám bude dařit. Malí počtem, ale velcí duchem. My jsme taky malí počtem, máme dlouholetou tradici, máme i hodně schopných lidí, ale nemáme ducha, nemáme ideu, za kterou bychom šli bez žabomyších sporů o malichernosti. Jsme tak navyklí, že o našich vnitřních věcech vždy rozhoduje někdo jiný a projevení vlastního názoru, nedej Bože odporu, je považováno za fatální chybu.
Jak pětidenní návštěva Izraele nakonec dopadne budeme moci zhodnotit koncem příštího týdne. Jen doufám, že nebudu musit psát nějaký rozhořčený blog.
Jaromír Hlubek
