Každý z nás má někde své kořeny, někde se narodil a měl tam své předky. Neměl by se za to stydět, spíš by měl být na to hrdý. Mnohé ženy si nechávají jak rodné, tak i manželovo příjmení, nic proti. My muži se můžeme vymezit místem narození.
Kdysi to bylo běžným zvykem a lidé se tak rozlišovali a zároveň o sobě ledacos prozrazovali. Nemyslím si, že bych měl v této republice jmenovce na rozdíl od mnohých frekventovanějších jmen a příjmení, přesto považuji za vhodné tento přívlastek použít.
Plesná byla malá vesnička v údolíčku mezi vršky, kterým protéká potok, západně od Ostravy. Dnes je již součástí města. Tam jsem se narodil v pekárně a vedle měl konzum můj děda než mu jej komunisté sebrali a poslali jej do výroby ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. Dlouho jsem tam nepobyl, rodiče mne, jako robě, odvezli do nového sídlištního města, které se budovalo ještě v tzv. dvouletkách a následně expandovalo v následujících pětiletkách. Tam jsem vyrůstal v chaosu a blátě. Dětí bylo mnoho a konkurence velká, prosadit se na pískovišti dalo zabrat. Bydlili tam i Řekové, kteří utekli před, teď fakt nevím před čím, byli to většinou velmi dobří kluci a holky byly krásné. Nedaleko jsme měli oderský lužní les kudy se přehnala vojenská operace za osvobození Ostravy. Zůstala tam po ní spousta všelijaké munice, my jsme ji vyhledávali, rozebírali a střelný prach ať již ve čtverečcích nebo v krystalech jsme používali pro své rachejtle. Nikdy se nikomu nic nestalo, až na jeden případ, ale ten míchal úplně něco jiného než jsme našli v lese.
Ta doba je dávno pryč, lužní les ještě existuje, munice a bláto tam již dávno není, ani Řekové a na pískovišti se již neodehrávají žádné boje, nejsou totiž děti.
Váš Jaromír Hlubek z Plesné
