Jistě znáte nějakou reality show o vaření. Ono je to akční, vždy se tam něco děje. Tu se něco vaří, tu smaží, tu připaluje, prostě člověk je napjatý, jak to celé dopadne. Minimálně, zda výsledek bude možné …
… žrát. A těch sprostých slov co kolem lítá, to musí skoro každého vyrajcovat.
Určitě každý z vás čtenářů máte s vařením nějakou zkušenost, i kdyby to měl být jen čaj. Nepochybuju o tom, že pro většinu z vás je nějaké vaření adrenalinový sport – tedy pokud si troufnete ho provozovat. O statně najíst se musíte a breathariánství vás od toho nezachrání. Jistě jste již zaručeně slyšeli, jak nějaký breatharián šetří hromady času a peněz díky tomu, že nejí. Ale zůstaňme při zemi a přiznejme si, že schopnost připravit si něco poživatelného k jídlu patří mezi zcela základní dovednosti. Asi proto je tento typ reality show divácky vděčný.
Shlédl jsem jeden starší díl ze série Ano, šéfe, konkrétně sérii 4, díl 3., restaurace Sedmé nebe. V té restauraci měl majitel celkem sofistikovaný softvér na sledování provozu, včetně sledování fronty objednávek posbíraných číšníkem v kuchyni. Jeden kuchař se k tomu systému vyjádřil, že je na pí…p. To se mě jako programátora velmi dotklo. Co, dotklo... Přímo mě to urazilo. Nějaký mladý kuchař se prostě nebude vyjadřovat takto ošklivě o výsledcích práce mé profese. Proto jsem si řekl, že by se měla natočit i nějaká reality šou o programátorech a jejich práci.
Natáčecí štáb přijíždí do nějaké softvérové firmy, která je na pokraji krachu a špičkový programátor (třeba já) ji přijde zachránit od neodvratného osudu. Firma se zaměřuje například na firemní softvér (s tím jsem se už setkal, takže bych mohl být za hvězdu). Abych vám přiblížil, o co jde. Každá firma má nějakou agendu, kterou musí zpracovávat. Ať ze zákonných důvodů, nebo pro zefektivnění svého provozu – prostě je to příležitost pro vytvoření nové pozice pro nějakého specialistu, který se po dlouhých pokusech a omylech nakonec naučí ovládat počítačový systém, který firma zakoupí pro efektivnější zpracování vlastní agendy.
Hvězda (tedy já) si sedá k počítači programátora a zírá na kód. Po přibližně hodině snahy pochopit, co se tím programátor snažil říct se hvězda (tedy já) zeptá: to si děláte p..srandu? Jak můžete podmínky vyhodnocení nějakého stavu psát od té strojově nejnáročnější operace? To je celé špatně, podmínka se začíná vyhodnocováním těch nejlevnějších (strojově) operací postupně k těm náročnějším. To pro případ, že podmínka nebude splněna už na začátku a algoritmus může pokračovat dál. A teď si ukážeme, jak se má programovat. A následuje obšírný výklad, jak má programátor sestavovat kód tak, aby uživatel neumřel nudou při čekání na výsledek úlohy, kterou zadal.
Pokouším se celý proces sestříhat na opravdu akční momenty. Ještě že dnes máme k dispozici disky s obrovskou kapacitou, protože v dřívějších celuloidových dobách by se jednalo o maření materiálem. I tak mi vychází, že divák umírá nudou, protože nerozumí výrazu „podmínky vyhodnocení stavu“. Obyčejný divák totiž nikdy neprogramoval, ani programovat nebude. Obyčejný divák má totiž problém pochopit, že na dovolenou u moře ani na velkoplošnou televizi si opravdu nemá brát půjčku. Tedy ani nemá šanci pochopit reality šou o programátorech. No nic, vzdávám to a smiřuju se s tím, že televizní hvězdou nikdy nebudu.
