V posledních měsících se strhla diskuse o tématu, které generace let šedesátých a dřívějších ve studentském věku řešit opravdu nemusely - demokratická společnost ve spolupráci s vládou musí nyní rozhodnout, zda na našem území má stát americká radarová základna.
George Bush nabízí, nerozkazuje. Můžeme odmítnout, ale bylo by to pro Česko přínosné?AP
Úplně na začátek bych chtěl deklarovat, že s ideou této formy spojenecké pomoci naprosto souhlasím. Vidím však i argumenty proti a rozhodně se nechci chovat jako ti, kteří fanaticky stojí na protějších pólech a zavírají oči před diskusí. Nechte mě však vyložit můj názor a vysvětlit, proč jsem pro radar.
Začněme obšírně - druhá světová válka nás postavila po 8. květnu 1945 do situace, kdy jsme se museli povinně spoléhat na jediného, avšak mocného spojence, Sovětský svaz. Samotná válka pro nás začala Mnichovem, kde nás naši původní přátelé opustili, protože postrádali ochotu se razantně postavit hitlerismu. Už tehdy si kdejaký Čech musel uvědomit, že to prostě bez dostatečně obratné zahraniční politiky a silných spojenců nelze ve střední Evropě daleko dotáhnout.
Československo žilo čtyřicet let pod diktátem Varšavské smlouvy, respektive jako satelit Moskvy. Nikdo se nás neptal na to, co chceme, co potřebujeme a obzvláště po roce 1968 se nenamáhali Sověti ani informovat generální štáb o tom, jaké zbraně rozmisťují ve svých vojenských komplexech. Jaké bylo překvapení českého ministra zahraničí Šedivého na přelomu let 1989 a 1990, když ho suše sovětští generálové informovali o tom, kolik vojáků a raket zde udržují. Byli jsme drženi jako zvěř v tomto paktu jen kvůli zachování východního impéria.
Dnes je situace jiná. Každé zboží má svého kupce, praví známé přísloví. V tomto případě to platí dvojnásob. Jsme již sedmnáct let víceméně demokratická země, která má právo si o své zahraniční politice rozhodovat sama. Naši vrchní diplomaté již nemusí užívat známého masarykovského výroku a jsme respektováni za naše vpravdě skromné příspěvky do společné kasičky aliance NATO. Spojenectví se Spojenými státy je pro nás závazek a výzva zároveň. Americké síly by nás v případě války ochránily, protože už od roku 1776 se Washington zmítá mezi dvěma póly - co je dobré pro Ameriku a co je morálně správné. Mnohé činy CIA nebyly zrovna morální, mnohdy se nepovedly a často stály zbytečné životy. Pokud však jde o válku, máme už od roku 1917 jistotu, že Američané nenechají Evropu padnout. A koneckonců - nebyly to Spojené státy, které nás v Mnichově zradily.
Co za to? Za to, že jsme nyní prosperující stát, který využívá mnohých ideálů, které se rozvinuly za oceánem, za osvobozenou Plzeň, za neutuchající pomoc amerických úřadů v boji proti komunismu, za to, že pro nás stále Amerika je tou bezpečností zárukou, kterou už tak dlouho hledáme?
Radar nás donutí se postavit na jednu ze stran. Pasivnost, kterou známe z let totalitních hoďme za hlavu a splňme spojenecké závazky. Věřme té Americe, která nás v květnu 1945 pomáhala osvobodit a nabídla nám Masrhallův plán ekonomické obnovy, který komunisté zatratili. Nechme Spojené státy postavit radarovou základnu.
A nepyskujme pořád na ty víza, v porovnání s problémem radaru je to přeci marginálie.
