Jen několik dnů uběhlo od klíčového hlasování o vyslovení důvěry kabinetu Jiřího Rusnoka a to, co bylo ještě před několika měsíci pouhým snem velké části české společnosti, se pravděpodobně stane realitou a k předčasným volbám bychom měli zamířit v říjnu nebo v listopadu tohoto roku. Dovoluji si tvrdit, že po nedávných událostech není poražených, ale pouze vítězů.
Hlavním vítězem je bezesporu celá veřejnost. Bez ohledu na to, zda jsme levicově nebo pravicově zaměření voliči, bez ohledu na stupeň dosaženého vzdělání, příjem, bydliště a další faktory, lze zcela jasně a otevřeně říct, že pád vlády Petra Nečase ulevil drtivé většině obyvatel České republiky. Pro některé to s tímto kabinetem třeba zpočátku vypadalo nadějně, zejména s ohledem na reformní úsilí, postupem času to však hořklo v ústech a ke konci to byla doslova křeč. Předčasné volby přinesou změnu a opětovný návrat legitimity zvoleným poslancům. Při troše poučení z předchozího vývoje si navíc elektorát nezvolí Bártu v podobě Babiše, ale vsadí na zavedené politické strany, přičemž některým dá košem a jiným šanci. A když už zvolí cestu experimentů, tak to nějak dopadne, rozhodně to však bude lepší pohled, než představa, že to tam Kočí točí ještě v roce 2014.
Evidentním politickým vítězem je sociální demokracie, která se dokázala oproti všem zvnějšku hlásaným předpokladům po důkladné diskusi sjednotit a podpořit prezidentský kabinet s jasným požadavkem na změnu ústavního pořádku a především na rychlé konání předčasných voleb. Abych byl přesnější, nevyplnily se tužby mediálních komentátorů, převlečené za chmurné analýzy a rádoby objektivní komentáře, a sociální demokracie se nerozdělila, ba ani náznakem nerozklížila. Možná bychom my, sociální demokraté, mohli občas uspořádat dny otevřených dveří, aby se třeba i naši političtí protivníci přesvědčili, že to, co v jiných stranách zpravidla předchází rozkolu, u nás představuje zcela běžnou demokratickou diskusi uvnitř stranických struktur, které jinde buď vůbec neexistují, nebo fungují na bázi normalizačních mávátek. Jsme velice blízko kýženým předčasným volbám a sociální demokracie představuje pro velkou část společnosti reálnou naději na změnu k lepšímu. Věřím, že neselžeme tak, jako selhala už dvakrát v uplynulých dvaceti čtyřech letech pravice a že prokážeme schopnost tuto zemi vyvést z krize a všeobecné blbé nálady.
Mnoho toho bylo napsáno o Miloši Zemanovi, který je rovněž jasným vítězem, byť jeho kabinet nezískal při hlasování důvěru většiny přítomných poslanců. I přes naléhavé volání pravice o nebezpečí nastolení diktatury se prezident zatím pohybuje na samém okraji parlamentní demokracie, nikoliv však za hranou ústavních mantinelů. Dokázal tak ústavně konformním způsobem ukončit trápení pravicového kabinetu a přiblížit předčasné volby jakožto nejčistší a pro budoucnost demokracie nejlepší řešení současné krize.
Dostáváme se k těm vítězům, kterým jsem se chtěl od počátku věnovat. Jsou jimi ti, o kterých by to v dnešní rozjitřené atmosféře řekl málokdo.
Vítězem jsou politici. Přestože důvěra v politickou reprezentaci klesá, nesmíme zapomínat na přirozenou fluktuaci politiků a především na nástup mladé generace do vrcholné politiky, generace narozené již do demokratické společnosti. Právě tato nová vlna politiků může a musí občanům navrátit důvěru v seriózní politiku a třeba i v něco tak pomíjivého, jako jsou předvolební sliby. Každé volby politickou situaci osvěží a přinesou částečný návrat důvěry. Věřím, že voliči budou stejně jako minule důsledně dbát na to, aby se do Poslanecké sněmovny nedostali zprofanovaní politici, nedovolí však ani nahrazení politiků byznysmeny.
Vítězem jsou i pravicové strany, byť, pravda, TOP 09 je na tom o něco lépe, začněme tedy u ní. Projekt Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga od roku 2009 osciloval mezi označením za stranu na jedno použití a nastupujícím hegemonem pravice. Po letošních prezidentských volbách a na ně plynule navazující ústavní a politické krizi už můžeme s notnou dávkou jistoty říci, že se TOP 09 nestane stranou na jedno použití a pravděpodobně převezme otěže na pravicové části spektra. Ačkoliv si velká část veřejnosti do Miroslava Kalouska z velké části po právu personifikuje vše špatné na české politické scéně, kombinace jeho politického umu a záhadného kouzla Karla Schwarzenberga působícího převážně na mladší část voličstva přináší této straně cenné politické body tam, kde například občanští demokraté zoufale ztrácí. Tak například efektní otočení a mávání lejstry přinášejícími předčasné volby vzápětí po nevyslovení důvěry vládě Jiřího Rusnoka, to byl skutečný majstrštyk. TOP 09 bude z předčasných voleb profitovat, nejenom, že je pomůže vyvolat, navíc se do nich postaví jako přední ochránce demokracie a parlamentarismu v naší zemi. Je to sice zhola absurdní, ale pravděpodobně to bude fungovat.
Vítězem je však i Občanská demokratická strana. Po několika fackách od voličské veřejnosti, kdy tento dřívější hegemon české pravice ztratil tradiční pražskou baštu a s ní i všechny volby od roku 2006 (s výjimkou specifických voleb do Evropského parlamentu), se v současné chvíli ODS pohybuje na hraně volitelnosti a volným pádem směřuje na politický hřbitov. V tomto případě je hledání důvodů, pro které občanské demokraty jako celek zařadit mezi vítěze, daleko nejsložitější, přesto však některé existují. Za prvé se torzo této dříve silné a sebevědomé strany zbaví břemene v podobě vládního angažmá, které skutečně nést zoufale neumí, a s trochou štěstí i všudypřítomných kmotrů, po kterých, možná, zbude ve straně cosi jako zdravé jádro - pokud lze ty, co v této straně zůstanou, za zdravé považovat. Občanští demokraté si takzvaně sáhnou na samé dno a pochopí, že politické strany tu nejsou odjakživa navždy, ale v standardní pluralitní demokracii vznikají a zanikají bez ohledu na předchozí úspěchy ve volbách. Šanci dostanou místo arogantních technokratů moci i řadoví členové strany a možná v rámci ODS vznikne znovu i demokratická diskuse, kterou se v poslední době snaží zcela v intencích sebevražedné politiky strana utlumit, a s ní se možná zakotví i tolik potřebná aktivní členská základna. Tak jako tak, ODS se nachází ve stavu klinické smrti a vítězem je samozřejmě jen zdánlivým. Předčasné volby a případná mimoparlamentní činnost však mohou z delšího časového hlediska stranu restartovat.
Každé klání však musí skončit vyhlášením absolutního vítěze. Jakožto sociálního demokrata mě samozřejmě láká vyhlásit jím ČSSD. Dovolte mi však malé rýpnutí.
Je krátce po poledni a v televizních Otázkách Václava Moravce mluví předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová se zcela vážnou tváří o symbolice případného hlasování o návrhu na rozpuštění dolní parlamentní komory, které se může konat dne 21. srpna, aniž by vyřčenou hloupost jakkoliv dále vysvětlila. Dokonce mluví o diktatuře, která hrozí v mezidobí mezi rozpuštěním Poslanecké sněmovny a volbami a primitivně obnovuje tradiční zbraň pravice - strašení. Ačkoliv se před několika dny stojednička na půdorysu bývalé Nečasovy vlády rozpadla a tato pravicová politička se premiérkou s pravděpodobností hraničící s jistotou nestane, nedá mi to a vyhlásím tuto dámu absolutním vítězem.
Proč?
Pokud se blíže podíváme na průběh kariéry této političky a způsob jejího vyjadřování a chování, seznáme, že zhroucením koalice si Miroslava Němcová pravděpodobně prodloužila politickou kariéru o minimálně několik měsíců, pravděpodobně ale několik let, minimálně však do doby, než bude muset někdy ukázat, co v ní je, přičemž v ní není, nezlobte se na mě, zhola nic. To, že se nestala premiérkou České republiky, je její velké osobní vítězství a k úlevě, myslím, došlo i v sídle ODS.
Máme tu tak v předvečer předčasných voleb samé vítěze. Budoucnost ukáže, zda umí jednotlivé politické subjekty na toto vítězství navázat, věřím, že konání všech výše uvedených, ať už z lavic vládních, z Hradu nebo opozice dohromady povede k překonání současné hluboké krize a k prosperitě a stabilitě naší země.
