O tom, že se česká pravice nachází v období těžké ideové a personální krize, není pochyb. Po (ne)vyhraných volbách v létě 2006 se sice poprvé po deseti letech podařilo pravici zformovat vládu (byť s velkou prodlevou), ale stejně jako v roce 1996 závisela ve velké míře pouze a jedině na libovůli sociální demokracie. Už po hlasování o důvěře bylo jasné, že tato vláda leží a běží na dobré náladě dvou levicových přeběhlíků a neposlušného křídla Strany Zelených, v případě rebelie těchto slabých článků pak na Jiřím Paroubkovi, respektive na schopnosti Mirka Topolánka dohodnout se s opozicí.
Jak to všechno dopadlo, víme. Topolánkova vláda zcela pochopitelně padla, protože nebyla schopna dohody a svůj program nedokázala obhájit ani před vlastními poslanci. Počátky současné drtivé krize (a bude hůř!) české pravice leží právě v tomto kabinetu, v osobách v ní figurujících a krocích, které vláda Mirka Topolánka učinila. Až se budoucnost bude ptát, kdo byl hlavním hybatelem úpadku české pravice, odpověď bude jasná – Mirek Topolánek.
Vy šetřete, my budeme rozhazovatPřiznejme si, že pravice za uplynulé čtyři roky udělala víc chyb, než by kdo byl vůbec předvídal. Zpackala daňovou reformu, kdy tradičně rovnostářským Čechům vnutila jen několik let starý koncept rovné daně, který „funguje“ pouze na Slovensku, v krizí postižených pobaltských státech a několika dalších zemích, z nichž stačí zmínit Kazachstán. Nechci se zde zbytečně rozepisovat o výhodách progresivního zdanění, pro ilustraci si stačí představit, kolik procent z výdělku dá na bydlení a základní potraviny uklízečka a manažer velké firmy. V tuto chvíli jaksi padá argument pravicových snílků, kteří tvrdí, že podíl z platu manažera i v případě rovné daně činí v absolutních číslech daleko více. Pravice nedokázala lidem vysvětlit ani reformu zdravotnictví, občané nabyli oprávněný pocit, že pravice opět hledí jen a pouze na zisk, vždyť reforma zdravotnictví byla provázána s podezřelou privatizací zdravotních pojišťoven.
Z hlediska ideového lze říct, že pravice jednoduše přijala koncept šetření, ale pouze na obyčejných lidech. V plánech občanských demokratů figuruje spoluúčast pacientů a studentů, snižování sociálních dávek, na druhé straně však za vlády Mirka Topolánka zažila strmý vzestup řada podezřelých firem, stačí zmínit Viamont, soukromé penzijní fondy, kterým plánovala vláda každý rok vyplácet padesát miliard korun z rozpočtu v rámci prapodivné důchodové reformy a megalomanské projekty typu odškodné církvím a modernizace armády. O ztracených miliónech na rušičky mobilního signálu v českých věznicích ani nemluvě. Ačkoliv se ODS snažila svoje projekty zabalit do líbivého hávu, neuspěla. Zpackaná reforma zdravotnictví stála stranu vítězství v krajských volbách v roce 2008 a dále nepokračovala, důchodová reforma naštěstí ani neopustila kanceláře pravicových ideologů, studenti se i nadále mohou vzdělávat za relativně malý peníz.
Průměrný občan si bude pamatovat vládu Mirka Topolánka jako období, kdy se mu zvýšily výdaje, kdy stát stejně hospodařil se schodky, kdy justiční mafie zničila už tak pošramocenou pověst české justice a kdy se vůbec děly podivné věci.
Skvělá parta
Rozebrali jsme si, bohužel velmi stručně, politické příčiny pravicové krize. Dalším, neméně důležitým aspektem je personální složení současného čela české pravice. Ačkoliv se ODS profiluje jako strana vyšších vrstev, a která jde na ruku podnikatelům, v jejím čele stojí politici, kteří jsou spíše výsměchem poctivě pracujícím lidem, ať už malým živnostníkům, či podnikatelům. Stačí zmínit aktuální kauzu Mirka Topolánka, který se zase jednou ukázal jako člověk, který rychleji mluví, nežli myslí – dává do podivné a podezřelé souvislosti homosexualitu a Židy, jedním dechem pak uráží velkou část české veřejnosti, která by podle jeho slov zasloužila „nakopat do pr*ele“. Není to poprvé, kdy bývalý premiér někoho urazil. Všichni si pamatujeme henleinovské Es kommt der Tag, zmínku o Noci dlouhých nožů a zvednutý prostředníček na půdě Parlamentu. Každá strana má svého Topolánka, stín předsedovi ale v ODS dělají lidé formátu Íčka, alias Langera, Béma, Jančíka a Řebíčka. V posledních dnech se navíc ukazuje, že strana už není nadále jednotná ani ve vedení, že rebelie neskončila poslancem Tlustým a jeho kumpány, ale pokračuje předsedou Senátu Sobotkou.
Abych nemluvil stále jen o občanských demokratech – zmínit musíme i vedení strany TOP 09. Zde figurují persony jako je „nejlepší ministr financí od dob Klause“ Kalousek, který uměl mimo jiné i kouzlit se schodkem státního rozpočtu (aneb Jak snížit schodek účetním trikem s rozpočtovými rezervami), odpůrce homosexuálů a potratů Severa a do kauzy Pandur zapletená ministryně obrany Parkanová. Samostatnou kapitolou je pak kníže Schwarzenberg, kterému se podařilo okouzlujícím způsobem zblbnout více jak deset procent voličů údajnou nezkorumpovatelností. Věřím, že tento člověk je velice vzdělaný a schopný, vždyť to dokázal už v dobách totality. Věřím, že není zkorumpovatelný penězi. Je však rozdíl mezi korupcí mocenskou a materiální. Je velmi naivní věřit, že Schwarzenberg jde do politiky kvůli ideálům a kvůli upřímné snaze něco změnit.
Budoucnost
Sociální demokracie kráčí k téměř jistému vítězství ve volbách. Předvolební spojenectví ODS a TOP 09 je už dávno minulostí, v současné době si obě strany navzájem přebírají voliče a doufají, že se sociální demokracie dopustí do května nějakého kiksu – samozřejmě ne takového, aby volby prohrála, to už prakticky není možné, ale aby získala takový počet poslanců, aby nedala dohromady s KSČM většinu v parlamentu. Pravice už podruhé neudělá stejnou chybu, jako udělal v roce 1998 Václav Klaus. Povolební koalice dvou největších stran je téměř vyloučená, současní lídři si nedovolí ani z části podobný krok, jakým byla opoziční smlouva.
Jestliže socialisté a komunisté nedají dohromady parlamentní většinu, bude to Pyrrhovo vítězství české pravice. Pokud totiž nebude sociální demokracie schopna zformovat vládu s malými stranami (ať už z důvodu nedostatečného počtu mandátů, či ideových překážek), což je velice pravděpodobné, bude řada na pravici. ODS se s malými stranami, jako je TOP 09 a dalšími partajemi aspirujícími na účast v nové sněmovně (lidovci, zelení, zemanovci, Věci Veřejné) však slepí maximálně tak podivnou vládu, která bude podobná francouzským koalicím před druhou světovou válkou – mnoho stran a málo možností. Takovýto kabinet, který navíc budou sestavovat podobní lidé, jako v roce 2007, může pravici odsoudit k naprosté zkáze. Minimálně ODS by se dle mého názoru dočista vypařila z povrchu parlamentního, což beztak dnešním občanským demokratům reálně hrozí.
Co přijde po teoretickém rozpadu ODS?
Jak jsem již zmínil, česká veřejnost patří k těm nejvíc rovnostářským v celé Evropě. Jakákoliv pravicová strana musí dříve či později pro své přežití přijmout široce založený sociální program, kterým dokáže oslovit i tradičně levicové voliče. Jakýkoliv politický subjekt, který vyroste na troskách ODS, bude muset k některým kontroverzním projektům občanských demokratů zaujmout negativní postoj. Strašidlo modrých ptáků bude však českou politickou scénu obcházet ještě dlouho.
Pro zdravou a pluralitní parlamentní demokracii je však existence slušné a argumentačně silné pravice esenciální.
Doufejme, že Česká republika bude bez hlasité pravice co nejkratší dobu.
