„Jirko a Honzíku, máte všechno do školy? Věci na tělocvik, úkoly, klíče a penál? Anežko, obouváš si botičky obráceně. Které nožička je levá? A Jirko, vyzvedneš Honzíka z družiny, půjdete za Anežkou do školky a počkáte na tátu.“
„Tak Anežko, hezky si hraj a buď hodná. Po obědě přijdou kluci a počkáte na Karlíka a půjdete domů. Potom půjdeme spolu koupit to švihadlo. A koupíš mně něco dobrého, tati?“ Běžná ranní konverzace v běžné rodině v běžném pražském sídlištním třípokojáči a v běžné školce na konci 80-tých let. A přece je tady něco jiného, neběžného. Rodiči jsou: Karel, udělaný pětatřicátník, machr ve svém oboru, svobodné povolání, po tříletém snažení konečně rozvedený s matkou Anežky, které utekla a nechala mu roční blonďatý dáreček. A Karlík (jména jsou změněná), běžný čtyřicátník, skvělý vývojář a bývalý mistr republiky v bojových sportech, čtyři roky vdovec, otec 7-dmi letého Honzíka a 9-ti letého Jirky. Už více jak dva roky spolu žijí jako „běžná“ rodina. Nevím, jak se dali dohromady a není to vůbec důležité. Tehdy jsem je poznal díky společným zájmům s Karlíkem. Setkávali jsme se celkem pravidelně cca 12 let. Mezitím přes řadu úředních, sousedských a jiných překážek z Anežky vyrostla krásná holka, studující na gymplu, Honzík maturoval a Jirka posílal pohledy ze studií v Paříži. Já jsem si počátkem 90-tých let pořídil dvě děti a jak to chodí, díky občasnému nedostatku času, stěhování, hektické době jsme až na pozdravy přerušili kontakt.
Asi před pěti lety jdu po Palladiu, naštvaný, protože tohle místo nemám rád, a slyším halekání „Jardo, jsi to ty?“ Přede mnou stál udělaný, i když značně prošedivělý šedesátník. A vedle něho krásná blondýna. „Ahoj strejdo.“ Koukal jsem jako tydýt. Byl to Karel a jeho dcera Anežka. Kavárna a vyprávění. Karel vlastní veleúspěšnou firmu ve svém oboru a je trojnásobným dědečkem, Anežka končí VŠ a už pracuje u zahraniční firmy, Honzík, ženatý, dvě děti, je vývojář po tátovi a Jirka (svobodný, jedno dítě) je úspěšný v umělecké branži. A Karlík? Bohužel, Karlík před rokem zemřel na rakovinu slinivky. Zemřel prý doma a celá RODINA byla s ním. Ano RODINA, ne spolek lidí se stejným příjmení (to nikdy neměli), kteří se většinou moc nemusí.
Byly chvíle, kdy jsem je rád moc neměl. To když mně byl nenápadně předhazován jejich vztah plný vzájemné úcty a pochopení. Jejich aktivní přístup k životu, i když jim okolí permanentně házelo klacky pod nohy. A taky tak trochu závist.
Znám řadu normálních rodin, které žijí a vychovávají své děti v pohodě. A pak jsem poznal hodně „normálních“ rodičů, kterým bych nesvěřil do péče ani zalitý kaktus na týden. Natož děti. Musel jsem to napsat jako reakci na výplod jedné poslankyně a hlavně na diskuzi okolo toho. Hodně diskutujících se ohání statistikami a výzkumy. Věřte, že Karla s Karlíkem, Anežkou, Jirkou a Honzíkem nikdo nikdy nezkoumal. Asi by se divili. Tato RODINA je pro mě více než všechna data a statistiky na celém světě. To je ten proklamovaný „základ státu“ a je normální bez uvozovek. A jsem neskutečně rád, že je znám.
