Jdu v neděli se synkem na hřiště a v nekonečné řadě otázek a mých trochu odbývajících odpovědích se najednou ozve: „Tati, přečti mi to.“
Na zdi domu tam visí pamětní deska obětí Pražského povstání. Tak mu to přečtu s vysvětlením, o co šlo a co ty lidé dělali. Samozřejmě následovalo to, co vždy. Otázka: „A proč to dělali?“. Pustil jsem se do mentorování o vlastenecké povinnosti, hrdinství, statečnosti atd. A to naprosto nevinné stvoření položilo ten nejlehčí a zároveň nejzáludnější dotaz: „Tati, a šel bys taky bojovat na ty barikády? Za mě, maminku a Lucku s Verčou?“ „Samozřejmě Honzíku, za Vás bych šel bojovat kamkoliv!“ Zněla moje uklidňující a hrdá odpověď. Další rozebírání tématu utnula tlupa asijských turistů na dvojkolkách, která nás málem přejela.
Pohodlně jsem se usadil na lavičce na hřišti tak, abych měl kluka pod kontrolou a začal relaxovat. A pak mě napadla myšlenka, které jsem se nemohl zbavit. Nekecal jsem náhodou? Šel bych opravdu bojovat na barikády? A za co? Samozřejmě, za život svých dětí a rodiny určitě. Bez debat. Ale za co ještě? Za vlast, demokracii, křesťanské hodnoty, ideály apod. zní hrdě a očekává se to. Ale je to opravdu tak? Šel bych za to riskovat smrt? Asi ano. Ale že bych to sám před sebou tvrdil s naprostým přesvědčením, tím si nejsem vůbec jist.
Tenkrát ti lidé šli. Asi si také kladli podobné otázky a asi si podobně odpovídali. Myslím, že člověk s jistotou pozná, jak se zachová, až když je před tu situaci postaven a má konat. Hrdinství u klávesnice a hrdinství v realitě skutečného nebezpečenství jsou dvě naprosto odlišné věci.
Usadím se ještě pohodlněji, pohledem probodnu synka hádajícího se o houpačku a začnu klimbat. A než se úplně ponořím do slastného nicnedělání, ujistím se: "Ale stejně si myslím, že bych šel."
Krásný den.
