Všichni přišli snít svůj americký sen, všichni chtěli lepší život. A všichni museli projít legendárním Ellis Islandem – imigrační vstupní branou do Spojených států.
Kdo na konci 19. a počátkem 20. století vstoupí v ústí řeky Hudson na dohled od Manhattanu na americkou půdu, musí uvést jméno, zemi původu, věk, pohlaví, rodinný stav, datum příjezdu i jméno lodi. Všichni se podrobí lékařské prohlídce. Většinu pustí do země hned, někdo ale skončí na infekčním nebo na psychiatrii a někoho zadržují týdny a měsíce. Třeba Jiřího Voskovce (1905–1981) zavřou při druhé cestě do Ameriky na 11 měsíců pro podezření, že je komunista. Za 62 let (1892–1954) fungování Ellis Islandu do Ameriky přicestuje na 12 milionů imigrantů. To podle odhadů znamená, že téměř 40 procent současných Američanů může vysledovat alespoň jednoho svého předka, který zanechal stopu na Ellis Islandu.
První vlna imigrace dorazí v roce 1814 spolu s 5 miliony bělochy ze západní Evropy a v polovině 19. století ji následuje přes 1 milion Irů, protože jejich ostrov překryje bramborová plíseň a hladomor. Současně utečou statisíce Němců, Rakušanů, Skandinávců. A protože v roce 1870 hlásí Amerika už skoro 39 milionů obyvatel, krvavé občanské válce navzdory, vláda zakáže vstup do země prostitutkám a zločincům a pár let nato následuje zákon o „čínském vyloučení“ a restriktivní opatření proti „bláznům“ a „idiotům“.
Přesto počet obyvatel a přistěhovalců roste neustále, proto vláda rozhodne vybudovat bránu do Ameriky na Ellis Islandu, bývalém ostrově indiánů, bývalém útočišti měkkýšů, bývalém vojenské opevnění a bývalém skladu munice. Poskytne 75 000 dolarů (dnes 45 milionů Kč) a nechá vystavět první federální imigrační stanici. Dělníci zdvojnásobí plochu na 24 000 m2 navezenými odpadky ze skládky a vytěženým materiálem z ražby newyorské podzemky. Když 1. ledna 1892 Ellis Island konečně otevře svoje úřadovny, čekají v newyorském přístavu už tři lodě plné lidí. První 700 přistěhovalců z 12 milionů. Vůbec první projde přes úředníky Annie Mooreová z irského Corku. V ten den má 15. narozeniny. Společně s dvěma bratry přijeli za svými rodiči. Od úředníka dostane pozdrav a zlatý desetidolar! Ten samý rok ji následuje dalších 450 000 přistěhovalců a počty dál rostou.
V roce 1907 projde vstupní branou Ameriky více než milion imigrantů. Zároveň se mění národnostní skladba. Jestliže dřív utíkali do Ameriky hlavně Němci, Irové, Britové a Skandinávci, postupně je střídají Židé z carského Ruska, Italové kvůli chudobě a s nimi Poláci, Maďaři, Češi, Srbové, Slováci nebo Řekové. Mimo Evropu to jsou Syřané, Turci nebo Arméni. V přistěhovalecké špičce v letech 1900–1914 projde stanicí 5 000 až 10 000 lidí denně!
Rušné období u okének utlumí první světová válka: v roce 1915 tu úředníci registrují už jenom 178 416 lidí a v posledním roce konfliktu dokonce 28 867. Po válce migrace zase drtivě přeroste 500 000 lidí ročně, proto prezident Warren G. Harding (1865–1923) podepíše v roce 1921 Zákon o imigračních kvótách, podle kterých roční migrace z jakékoli země nesmí překročit 3 procenta z celkového počtu přistěhovalců té dané země z roku 1910. A tři roky nato zlatý věk přistěhovalectví de facto končí, protože Spojené státy přijmou další zákon o kvótách 165 000 migrantů ročně. Během dalších 30 let dorazí už „jenom“ 2,3 milionu lidí. S hospodářskou krizí ve 30. letech navíc roste vlna odporu vůči uprchlíkům, tehdy ale na Američany apeluje prezident Franklin D. Roosevelt (1882–1945) slovy: „Vzpomeňte si, vždycky si vzpomeňte, že my všichni, a já obzvlášť, jsme potomky imigrantů a revolucionářů.“ Toho posledního migranta zaeviduje úředník na Ellis Islandu v listopadu 1954, je jím norský obchodní námořník Arne Peterssen.
