Chceme znát svého diktátora! Demokracie je podvod!

Jsme zvyklí na jména diktátorů v jiných zemích. Hitler, Kim-Čong-Un, Kaddáfí, Husajn, Erdogan, Putin, Asad. Kdo však stojí za prosazováním zákonů u nás, zákonů, které lidé nechtějí? Ani královské rodiny to zřejmě nejsou.

Obyčejní lidé (horšolidé) mají většinou docela dobrý úsudek. Jestliže se většině zdá, že je něco špatně nebo blbost, tak to taky blbost je. Z toho důvodu se demokraticky nedají prosadit takové zákony, které by nařizovaly přijetí nějakých nekompatibilních a nebezpečných uprchlíků, inkluzi ve školství, podporu solárním baronům, modré zóny k parkování, nevýstavbu dálnic a železnic za miliardy ročně, rovné právo homosexuálů na adopci, nebo uznání dalších pohlaví. Takoví lidé nikdy neuvěří tomu, že imigranti budou dřít na naše důchody, že státní zakázka na e-prodej dálničních známek, která schlamstne skoro půlku tržby, je košer, že muslimové nás milují stejně jako naše elity milují je, že třetí a další pohlaví není duševní choroba, že zužování ulic zlepší dopravní zácpy, odzbrojení slušných občanů sníží kriminalitu, že je u nás 12 imigrantů, že sběrem víček uhradíte nějakou nákladnou lékařskou péči, nebo že bonzáctví je znakem vyspělé demokracie. Stejně jako není dobré přidávat vodu do piva, ocet do vína, řepkový olej do nafty, líh do benzínu, muslimy mezi křesťany, retardované mezi chytré. Zdánlivě se tím z uvedených příkladů zlepší chuť třeba octa, ale spíš si lidé lépe uvědomí ten rozdíl, jaké bylo víno, pivo, školství a společnost předtím a jaké potom.

Pokud naši volení zástupci zcela bez problémů schválí nějaký nesmysl, nebo schválí nějaký přílepek k zákonu, který jej promění v nesmysl, zpravidla to zdůvodní tak, že "převládl názor", nebo že "bylo řečeno", "po diskusi se usnesli", "byl vyvíjen silný tlak" apod. Ale nikdy se nedozvíme, z čí je to hlavy a kdo vyvíjel tlak. Jako by odněkud shůry zazněl boží hlas doprovázený andělskou polnicí zvěstující apokalypsu. Jako by se všichni museli sklonit před takovou autoritou a odhlasovat, co bylo nutné. Ve skutečnosti musí být možné dohledat osobu, která za svůj návrh musí vsadit svůj osud, nebo minimálně politickou kariéru. Za každou legislativní iniciativou by měl stát člověk, který má jméno. Osoba uvedená ve sněmovních tiscích to není. Aby nebylo třeba hledat toho, kdo za následky nese odpovědnost. Kolektivní odpovědnost je naprostý nesmysl, přece nechceme procesy proti třídnímu nepříteli.

Diktátor má přirozeně osobní zodpovědnost za své činy. K zodpovědnosti je ovšem pohnán až v okamžiku, kdy je svržen. Veškeré důsledky jeho rozhodnutí je možno dát mu za vinu. Motivace i postupy budování impérií starých i nových vládců jsou stejné:

• Vládce musí mít zajištěn luxusní život přenosný i na potomky
• Vytvořit vládnoucí elitu, která je na režimu závislá s nadějí na totéž
• Nutno zajistit věrnost podřízené byrokracii (soudy, policie, armáda, úřady) zajišťující, že tyto cíle nebudou ohroženy
• Byrokracie odvede špinavou práci spočívající v násilí při vynucování poslušnosti a placení daní
• Musí zajistit i jakous takous prosperitu, aby byly pro luxusní život zdroje a zároveň nehrozilo svržení zevnitř

Zajímavé je, že před příchodem demokracie bylo jednání panovníků a podřízených elit s ohledem na poslední bod celkem pochopitelné a dá se říct že rozumné. Osvícení panovníci se vždy starali o rozkvět země. Ale i diktátoři, jako třeba Kaddáfí, Asad nebo Pinochet jednali celkem pragmaticky a životní úroveň v jimi ovládaných zemích byla vyšší než u nás. O občanech ropných států (Saúdské Arábie, Kuvajtu, Kataru nebo Emirátů) ani nemluvě.

V historii je zdokumentována řada případů, kdy králové, císaři, carové, ale i novodobí diktátoři se stali obětí vražd, kterými se noví vládci mstili na těch starých. A nebyla to jenom msta, ale i nutnost je umlčet. Diktátorovi se nesmí nechat prostor k obhajobě. Mohl by odhalit, že jak věci fungují, a že vítězové jsou stejná pakáž. Dřív se vraždilo dýkou či jedem, později to byly vraždy justiční nebo atentáty.

Demokracie však překonává všechny předchozí diktatury svou falší. V demokracii se předstírá, že si volíme vládce, ale ve skutečnosti volíme jen byrokraty. Důkazem falše je, že se někdo může odvolávat na tlak na přijetí zákonů proti lidu. Nejsou snad poslanci placeni dostatečně, aby byli nezávislí? Poslanec se přece má řídit vlastním svědomím, nebo může svému svědomí pod tlakem ulehčit? Jde o peníze nebo o vydírání? Nejspíš o obojí.

Ve skutečnosti musí někdo tahat za nitky. Kam nás ale chtějí dostat a kdo to je, toť otázka, když i královská rodina hraje nebo jen má předstírat maskoty v tomto tyjátru. Kdo a jak vyvíjel tlak na britský královský pár, který se vzdal následnictví trůnu? O trůn nejde, ono může být lepší žít v dostatku v ústraní a tlak mohl být z rodiny. Ale prohlásit, že nebudou mít děti, aby zachránili planetu (vyhověli Grétě), při současném importu plodných migrantů, to už je opravdu úlet. Takovou blbost by horšočlověk nikdy neřekl. Že by vládci zešíleli?