Kdo nemá rád milující maminky

Chtěl bych reagovat na genderové blbnutí, které rozpoutala docela milá báseň v čítance pro děti. Zlí a nešťastní lidé by v ní raději měli genderově neutrální plky. Podle nich by báseň o dvou tátech byla zřejmě přijatelnější.

Zdroj: K čemu jsou lidé na světě

Mě se ty básničky líbí, předtím jsem o nich nevěděl. Hledat v nich dvojsmysly znamená vytvářet problémy tam, kde nejsou. Děti to dělat nebudou. Básníkovým záměrem snad bylo ženy urazit? Autor se svým tvrzením, že ženy by to mělo nějak švát, připojuje k genderovému blbnutí.

Spíš muži by se mohli cítit dotčeni, že se v čítance neocitli, že je tam jen ta báseň o maminkách a že se nevyzdvihuje role otce. Ale ta jejich báseň je přece jen o klucích. Básník třeba později přidá i něco o tátech. Když ty básničky čtu podruhé pod dojmem autorova tvrzení, že ženy by to mělo nějak štvát, kdyby si přečetly básničky obě, cítím z nich naopak, že role žen je rozhodně úctyhodná. Podle mě do čítanek monou patřit obě, a pokud by měla být vybrána jen jedna, tak rozhodně ta o maminkách.

Spíš by se mohly cítit špatně děti, které maminku nemají. Já jsem ji taky neměl. Ale to máme kvůli tomu psát do čítanek nějaké genderově neutrální ptákoviny, jejichž sdělení by bylo naprosto prázdné? Aby děti, které maminky mají, nemohly pocítit vděčnost a pokoru za své štěstí a lásku jim oplácet? Ty, které maminku nemají, mohou sice pocítit újmu, ale to není újma od básničky, ale od osudu. Od čeho jsou lidé na světě? Od toho, abychom vykřičeli do světa, jakou újmu pociťujeme, tady opravdu nejsme. To si myslí jen aktivisté různých pozitivních diskriminací, mee-too, a účastníci různých hrdinských pochodů. Právě když si děti uvědomí, že to štěstí nemají, poznají lépe jeho cenu a mohou se snažit o to, aby jejich děti a vnoučata touto újmou netrpěli. Pokud jim to tedy někdo zlý nechce zkazit.

Mohou se ovšem cítit uraženy ty ženy, které mateřství odmítají. Uraženy proto, že to není o nich. Mateřskou lásku zřejmě nepoznaly a v jejich čítance nejspíš nebyla ani žádná podobná báseň, aby ji mohly vidět kolem sebe. Aby si mohly uvědomit, jakou újmou přesně trpí. Takových je sice hodně, ale ty přece nemají děti, pro které jsou básně určeny. Těm jsou děti lhostejné, právě tak jako ony těm dětem i básníkovi. Proč by však právě ty měly mluvit do obsahu čítanek?

Chtěli byste žít ve světě, kde by nikdo nic užitečného pro své bližní nedělal, ale všichni by jen křikem informovali své okolí o tom, jak trpí? Trpí tím, jaké mají pohlaví, jak jsou odlišní a nikdo jim nerozumí, jak nemají žádné kamarády, jak jim svět ubližuje a jak jim nikdo nepomůže. A právě v té různosti, že je každý jiný a trpí svými individuálními problémy a jeden druhému nerozumí, ve společném žalování nacházejí jednotu. No není to absurdní?

Děti v dnešní době stále ještě většinou mají milující maminku, kterou ani dva tátové nenahradí. A doufám, že navzdory snaze genderových aktivistů tomu tak bude i nadále. Aby byl svět v pořádku, jak píše básník v poslední větě.