Země, které umřel Bůh

Dneska a zítra a další den se objeví Gottovlna a pojede hodně dlouho – to se očekává. Jako obvykle se na podobné vlně mnoho lidí sveze a bude přemýšlet, jakým způsobem se k úmrtí Mistra vyjádří.

Já se s Mistrem setkal poprvé jako dítě při Včelce Máje – a pak jsem i jeho píseň zpíval při dětském divadelní představení (pak jsem nevím proč dostal roli žáby, která nemluvila). Další setkání bylo méně poetické. Jelikož mě soudružka učitelka Procházková neměla ráda, tak si pamatuju, že mi dávala navíc úkoly, abych opisoval slova a jméno Gott bylo jedno z nich.

Později jsem ho bral už jako zpěváka, jehož občas poslouchám, ale nijak nemám potřebu komentovat jeho život (proč bych to proGotta dělal?). Nikdy jsem tyhle komentátory nechápal – možná jim jejich vlastní život nepřijde tak zajímavý, tak se hrabou do života jiných, jako by ty jiné životy žily.

Teď a v následujících se objeví články s názvy, jako že doba teď bude jiná, že byla doba před Gottem a po něm, a že národ truchlí, že jsme na dně, a tak podobně. Nijak netvrdím, že ty názvy nejsou pravdivé, ale je otázka, kdo a proč podobné názvy píše? Možná skutečně ze srdce, možná ze žalu, možná z toho, že se to očekává. A druzí pak začnou řešit, jak moc ten první Mistra uctívá, a na kolik už zase někomu leze do zadku - načež ten první začne druhé kárat, na co že to myslí a proč se tak chovají - jako byste to neznali.

O povídání na veřejnosti je to to samé. Ale aspoň se na chvilku zapomene na problémy, které máme, jako že Piráti zdražují a že je lidé považují za novodobé komunisty, že Premiér dělá tohle a tohle, a tak podobně – plus si lidi stěžují, že Hřib netopí a lidi mají rýmu. Tohle se začne opět psát, až opadne Gottovlna a svět se začne uklidňovat.

(To o těch problémech nemám ze sebe, to jsem už slyšel na veřejnosti, a to zpráva o úmrtí nebyla venku ani hodinu.)

A taky přijdou zprávy:

Umřel člověk. Umřel člověk, jehož život se dá nazvat naplněným. Snad nebude znít tolik kýčovitě, že dokázal rozdávat radost (nejvíc těm, co rádi žijí životy jiných), a měl rád svět a lidi, děti, Jitku a Myšku z cukrárny, a prostě úplně všechny.

(Dodatečně dodáno: měl rád i zvířata.)

A teď za mě:

Umřel člověk. Ale co já mám říct o smrti, když ji znám jenom okrajově? Ani si neumím představit bolest jeho blízkých. Ale umím si představit, kolik se objeví komentářů, jako že proč národ tak vyvádí, že umřel někdo takový? To my Češi umíme. Jak můžeme plivnout, tak to uděláme a někdo další se přidá.

Nijak tím však nesnižuju žal těch, kteří Mistra opláčou a na další dny se jim čas zaplní upřímným smutkem.

Já nevím, jestli se tímto odchodem změní svět, ale za sebe mohu říct, že o Mistrovi přemýšlím. Ne že bych brečel a lámal se v pase, ale přemýšlím o něm a uvědomuju si, že odešel poslední z opravdových velikánů, a netuším, kdo další by dokázal vyvolat v našem světě svým odchodem podobné pozdvižení. Asi nikdo. A to je to špatné.

A to je možná ta pravá úcta. Ta pravá vzpomínka.

Svět nebude jiný. Zítra vyjde slunce jako každý den a možná bude krásný den. Kdo ví. Dny mohou přinášet mnohé.

Většinou přinášejí změny. Pro každého z nás.

Takže je nakonec pravda, že svět se mění.