Zamyšlení nad třídním srazem a tím strachem z něj (un-kýč)

Jak máte psát o třídním srazu se spolužáky ze základní školy, aniž byste nezabředli do různých klišé popisujících čas, jaký uplynul od doby, kdy jste opustili lavice základní školy?

Možná musíte přistupovat jinak k samotnému setkání – něco jako já. Nebudu lhát a řeknu, že jsem sám nevěděl, jestli se na setkání po letech vůbec těším a jestli svoji účast rovnou nevzdat. (Navíc jsem měl chřipku.)

Co já vlastně o těch lidech vím? Co opravdu vím? A chci něco vědět?

Srazy jsou zvláštní. Na krátký okamžik jednoho večera se přátelíte s lidmi, jež znáte v úplně jiných podobách a charakterech, než jaké uvidíte právě onen večer. Sami nevíte, co očekávat, ale držíte se zažitého, co by tak očekávali oni od vás.

Nechtělo se mi tam. Měl jsem strach. Strach z nich, strach vlastně sám ze sebe. Kdo mě čte častěji, nebo hlouběji do minula, pochopí, že můj život není jako z učebnice.

Měl jsem strach. Stejný, jako kdyby někdo šel na sraz před čtyřiceti lety a nebyl ve Straně (nebo byl). Stejný jako homosexuál před třiceti (co když to oni vědí?) Strach jako já, člověk, který očekává, že skoro po třiceti letech od odchodu ze základní školky, se budou ukazovat fotky roztomilých potomků a hovořit o naplněných životech, kariérách, prostě o životě.  A co jim řeknu já?

Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu. Sice jsem očekával, že já budu více mlčet, ale pokusím se alespoň ze spolužáků vyrazit slíbené bonbony, žvýkačky, na střechu hozený tenisák – a od jednoho spolužáka fotku ne příliš oblečené dívky. Taky jsem si vzpomněl, že jednou jsem si z dlaně líznul Vitacitu trochu víc a rozšoupnul se a pozval kamarády na sladkosti – celých devatenáct korun mě to stálo. Považte, devatenáct, balík. A nikdo mě na revanš nepozval.

Nic se však neměnilo na tom, že jsem měl strach, co budu o sobě vyprávět. Veselé zážitky s nebožkou Helenkou (ne neumřela, ale kolega jednou pojmenoval exmanželku nebožkou a od té doby se to chytlo), o absenci dětí, kariéry – o tom, jak se ještě pořád neozval Hollywood, ačkoli jsem se už několikrát připomínal.

(Halóóóó, halóóóóó, Pavlík by chtěl pracovat. Nejlépe ve firmě Disney. Ale vezmu klidně i něco menšího, třeba DreamWorks nebo Universal.)

Šel jsem. A bál se. A stala se zajímavá věc.

Ne, nepřestal jsem se bát. Pořád jsem se bál, jako bych se sám za sebe styděl, že tam kde jsem, není zrovna moje pravé životní místo. Stalo se něco jiného. Přestože jsem vlastně o těch starších klonech malých spolužáků s tenkrát podivnými názory na svět, na politiku, na sex, na cokoli (já nebyl jiný) nevěděl zhola nic, jako by však zafungovalo nějaké kouzlo, které z nás sice neudělalo zase děti a sotva mladistvé, ale něco v nás nám nedovolilo na sebe koukat jako na cizí lidi, jaké potkáváte kolem sebe každý den a s nimiž taky hned na pivo nejdete, natož abyste jim ukazovali fotografie dětí a vyprávěli svůj životní příběh.

Pravda, došlo na fotografie, na kariérní postupy, na pochopení, že ta dívka, která se vám styděla dát před kinem pusu (byli jsme na Belmondovi), je v tohle a v jiném nepopsatelně dál a na Šumavské jahůdky ji už neutáhnete, ale pořád to bylo fajn.

Nezdržel jsem se dlouho. Chřipka mě zase objímala a milovala vší silou. Ale i těch několik hodin bylo fajn a stačilo, aby některé strachy a předsudky polevily – a díky z to všem.

Mám pro Vás drazí spolužáci vzkaz. Přestože jste mi nevrátili ty bonbony, žvýkačky, tenisák – a hlavně tu fotku s tou slečnou, jste milí a jste ty nejlepší neznámí mého života, s jakými jsem se v dospělosti setkal.

PS: Pokud někdo omarodil, to je za ten devatenácti korunový mejdan.