Název není můj, ale zahlédl jsem jej v jedné diskuzi pod článkem, kde pan ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek hovořil o tom, že by rád pozval na summit EU i prezidenta Ukrajiny.
Nevím, jak na takové pozvání pan prezident zareaguje, ale dle mého má poněkud jiné starosti než hovořit a být přerušován frenetickým potleskem a později pózovat před fotografy. Navíc by mohl říct, co by řekl asi každý na jeho místě, a to, kdy k nám sakra pošlete vojáky, protože máte plnou hubu toho, jaká je Putin zrůda, ale evidentně Vás to nepálí tolik, abyste nám šli pomoci.
S tím posledním by měl pravdu. Nemusíme chodit daleko, abychom viděli a slyšeli nebo si přečetli, co si o Putinovi mnoho lidí myslí, ale to je tak všechno. Pokud k tomu dotyčný přidá na obhajobu, že přispívá na pomoc, tak to přispívá úplně každý, kdo platí daně, a kdo dá víc, tak dá jenom proto, že na to má – jsou i tací, kteří dají i tak, že pak sami mají míň, ale takoví moc nemluví o tom, že by šli bojovat.
(Znám mnoho lidí, kteří léta přispívají na různé dobré a správné věci, a nikdy o tom ani nepípli. Vám Bůh žehnej, nebo ten, v koho nebo co věříte.)
Když jsme naposledy předsedali EU, byla krize s plynem a padla Vláda. Teď předsedáme znovu a znovu je krize s plynem, a Vláda se zatím drží.
Navíc je krize se zdražováním a s nedostatkem optimistických výhledů do budoucnosti, co se třeba týče bydlení nebo životního stylu.
To poslední je spojeno s výroky Vlády o prioritách. Zatímco priority na konci minulého roku byly o kontrole financování státu, řádného řešení rozpočtu (zadejte na Googlu jednoduché – prioritou je – a uvidíte, plus si můžete poslechnout paní Pekarovou, jak je důležité porazit Putina), řešení postavení ČR ve světě – plus jiné zajímavé a rozumné věci, válka je v únoru smázla a žel to tak vypadá, že prioritou je situace na Ukrajině, a co víc, něco jako ukázání se některých politiků, jak jsou soucitní a jak všechno chápou, že by si za to zasloužili nějakou tu hezkou větičku na Wikipedii (božská Wiki).
Možná proto, že jiná šance jak se na věčné časy a nikdy jinak zapsat pozitivně do paměti světa... no a pak možná národa, když to musí bejt, podle nich není.
My jsme Češi a nám naštvání na někoho jiného nevydrží dlouho – kromě tedy těch, kteří si tím léčí komplexy a mají potřebu o jednom tématu mlít pořád dokola, protože potřebují zakrýt v sobě jiné věci. Navíc ono to naštvání, a teď mluvím zase o té většině, je takové, že sice nadáváme, ale stejně skloníme hlavy a jdeme. Běda, jestli se objeví někdo, kdo to nemá. Hned dostane přes hlavu, aby ji dal dolů, nebo mu lidi přerazí nohy, aby nevyčníval – to není ode mě, to už napsal pan Werich.
Je smutné, že Vláda dělá to samé. Má skloněnou hlavu a ukazuje do západního světa, jak všechno děláme dobře, jak s nimi můžou být tam u nich spokojení, že všechno jde podle notiček, že starosti s plynem a jinými potřebnými věcmi jsou pořešeny, že je budeme rádi kupovat od někoho jiného, stejně jako rádi koupíme od někoho jiného cokoli, co pak zadarmo dáme někomu jinému ve jménu humanitární pomoci.
Víte, co je blbý, že to není z jejich kapsy. Je to z našich – ale teď cokoli oni udělají, na co použijí naše peníze, bude obhájeno právě slovy o solidaritě, takže něčím, čemu se dřív říkalo: „Soudružské pomoci – řekni to, vole!“ (Hoří, má panenko).
Nijak netvrdím, že Vláda má lehký úkol, ale taky si myslím, že v některých věcech nasadila laťku zbytečně hodně vysoko a teď neví, jak ji sundat. Tou laťkou myslím chování k uprchlíkům – a že pan primátor Hřib už vyhrožuje uzavřením uprchlických center v Praze o té laťce hodně vypovídá.
Ale možná budeme mít v Praze pana prezidenta Ukrajiny. To bude terno. Ještě bychom mohli být prvním státem, kam přijede. To už bylo něco, NĚCO, o čem by si někteří politici mysleli, že jim vyhraje příští volby.
Nevyhraje. Volby možná trochu rozhodují činy politiků, ale víc je začnou rozhodovat nálady voličů - teď už nálady, ne naštvání. Až nějaké volby budou, strany si budou dávat moc velký pozor, a už to i dělají, aby neťali do živého a neztráceli hlasy třeba kvůli... třeba kvůli pravdě, že to tu není zrovna fajn na žití.
Ačkoli my jsme už zvyklí, že nám na tohle někdo řekne, abychom se podívali, co se děje ve světě, že můžeme být rádi, co máme, a hlavně máme držet ústa a krok.
