Každý čas od času něco řekneme a kolik lidí nás uslyší, to záleží na tom, jaký počet posluchačů máme, a jestli je vůbec někdo ochotný nám naslouchat.
Jakmile jste celebrita, nebo jste jí někdy byli, váš okruh posluchačů bude o něco větší – ovšem s rizikem, že v onom okruhu se najde i více kritických hlasů vaše slova komentující.
Herečku Whoopi Goldberg jsem měl jako mladší rád – a podotknu, že to bylo v letech, kdy se nedělali tolik rozdíly mezi barvami pleti s ohledem na politickou situaci, ale víc se koukalo na to, kdo co umí a jak se kdo chová.
V téhle době W.G. docela zářila, a pokud se dívám třeba na film Duch, tak je to spíš kvůli ní než pro dvojici Swayze-Moore, a taky kvůli těm stínům z pekla, co jsi jdou pro zlé duše, o kterých jsem jako mladý říkal, že jde o zmutovaný biologický odpad z kanálu C.H.U.D..
Dneska už paní herečku moc filmově nevidím, ale to se stává. Někdy je těžké udržet tempo, nebo se prostě věnujete jiné práci, která nemusí být tolik vidět, což by neznamenalo, že by dotyčného o to méně bavila.
Ale je taky možné, že ta druhá varianta se paní herečce nelíbí, a tak zkusila, co je pokaždé účinné, a to říct nějakou šokující věc.
Holocaust je svým způsobem magická a fascinující část lidských dějin, která i po letech budí vášně a lepí na sobě kontroverze, poněvadž je taky stále účinné mluvit proti těm, co se už nemohou bránit, a vymýšlet o nich urážející hlouposti, a ještě se u toho tvářit, jak moc máte pravdu a běda tomu, kdo s Vámi nesouhlasí.
To jste pak buď fašisti, nebo rasisti, nebo jenom obludní hlupáci.
Paní herečka to vzala pěkně zostra a prohlásila, že holocaust byla záležitost jedné rasy, a to rasy „těch bílých“. Netuším, jaký kontext měla na mysli, když myšlenku pronesla, ale určitě si neuvědomila, s ohledem na barvu pleti, že tuhle „záležitost“ odnesly i jiné rasy.
Možná paní herečka chtěla vyslovit moudro, že vlastně jenom bílí jsou schopni podobných akcí vůči vlastní rase a milého a hodného černocha by tohle vůbec nenapadlo.
Je škoda, že paní herečce někdo nepřipomenul, že v Africe leží jeden malý stát, který nese jméno Rwanda a že v něm žili dvě etnika jménem Hutuové a Tutsiové a symboly jejich sporu se staly dvě věci – rádio a mačeta. Rádio znamenalo sladění akce po celé zemi, mačeta její vykonání.
Kdyby si paní herečka na tohle vzpomněla, nebo možná tuto informaci slyšela poprvé, ani bych se nedivil, kdyby se k situaci vyjádřila myšlenkou, že určitě došlo ke konfliktu na základě provokací někoho bílého.
Je zvláštní, že v tom by měla malou, skutečně jenom malou pravdu, protože si pamatuju, že Rwanda tenkrát volala o vojenskou pomoc, ale svět se na to vykašlal. Koho by taky zajímal malý stát kdesi v Africe, kde nebylo skoro nic, na čem by se dalo vydělat.
Nehledě na tenhle smutný fakt, nijak paní herečce nepřísluší soud o tom, o čem holocaust byl. Holocaust nebyl o rase, nýbrž o ideologii, a taky jejím výkladu. Paní herečka netuší, že kdyby válka pokračovala i po roce 1945, pak by se dočkaly i jiné rasy svého vyhlazení, protože vize Tisícileté říše byly v její čistotě nekompromisní.
Navíc byl to sám Adolf Hitler, který se ve dvacátých letech minulého století vyjádřil k nové módní vlně swingu a podobných novinek jediným slovem, a to slovem negroismus.
Nelze nijak říct, že to paní herečka myslela dobře. Podobná slova o holocaustu nemají v sobě dobrý smysl, ani s přivřenýma očima a při skřípění zubů. Podobná slova jsou hloupostí, která jen zvíří emoce a přilije olej do ohně.
Vzpomínám si na slova židovského autora, který už před lety tvrdil, že je moc důležité poslouchat mínění o holocaustu od těch, co židy nejsou. Podle toho se prý pozná, jak je další daleko. Paní herečka, třebaže má židovské příjmení (ale židovkou není), už svoje řekla.
Já to řeknu o něco později (opravdu brzy) a slibuji, že to bude znít úplně jinak – tak, jak jste to ještě nikdy neslyšeli.
