Věř, a víra Tvá tě uvěří – i když fakt nevěříte (a přejete si)

Řeknu to na rovinu, nejsem věřící člověk, věřící v Boha. Mám proti němu výhrady. Sem tam mi něco v Bibli neštymuje a všemocnou bytost si představuju jinak - jako bytost, co může všechno, a ne že nás v tom všechny nechá plácat.

Ale nejsem neznaboh. Jako zaříkávač hadů vyhozený ze semináře po první hodině vím své. Vyprovodila mě užovka obtočená kolem krku. Podle mě je každé náboženství jenom leták na něco úplně jiného. Něco jako demoverze programu, který ve finále pracuje úplně jinak. Možná to jednou pochopím, nebo taky ne. Ale o tom se bavit nechci.

Nikdy jsem se věřícím nesmál – a dokonce je už mnoho let nepřemlouvám, aby vzdali marný boj. Každý má právo věřit v co chce – třeba v Boha. Šalamounsky otázku nevíry v Něj vyřešil Stephen King v knize Svědectví. Hluchoněmý Nick se přes překladatele táže Matky Abigail, jak mohl být vyvolený Bohem, když v Něj nevěří – a matka Abigail se rozesměje a odpoví, že je je jedno, že v Něj Nick nevěří, ale že postačí, že Bůh věří v něj.

Víte, že dneska po půl jedné byl skvělý čas na přání. Prý ve 12.34. Nevím, jak na to lidi přišli, ale jak se něco říká a myslí se to vážně, může to být pravda, nehledě na okolnosti, jak neskutečně Vám ta věc zní. Já si dal budíka dopředu, abych něco nepromeškal a něco jsem si přál. Jelikož jsem vůl, opět jsem si nepřál něco pro sebe. Jsem zvyklý, že se přání pravidelně otáčí proti mně, tak v tom koupu ostatní.

Ani to nebyl světový mír (i když bych ho chtěl) – poněvadž zázraky mají svá omezení (ze stejného důvodu si nepřeju jeden den v Praze bez nehod), přání jsem směřoval k určitým osobám kolem sebe. (Ať se koupou.)

Pak jsem nastoupil na sedmičku. Pokud tohle čtete před jednou po půlnoci, jsem pořád na trati a už se těším na dobrodružnou cestu přes Jarov, poněvadž spojení z Ústředních dílen do Vysočan je zdlouhavé, třebaže se tak moje tradiční redukční vycházka místy mění na boj o přežití. Na kopci před Jarovem pravidelně odpočívám a funím, při čemž mě sleduje divá zvěř, očekávajíc že padnu.

Dojel jsem do Radlic, kde je kaplička zasvěcená svatému Janu Nepomuckému, jehož sošku najdete poblíž. A třebaže nejsem věřící, jak jsme si vysvětlili, říkal jsem si, co kdyby tohle spojení se zázraky nějakým způsobem fungovalo, a k sošce na podstavci proto došel a tak jako něco zamumlal, no.

Nic moc jako projev to nebylo. Poblíž šla maminka s malým děckem a evidentně ji vyděsilo, co zrovna dělám, jelikož s nějvětší pravděpodobností se mnou sem na konečnou právě dojela. Podívala se na mě, pevněji sevřela dítě a raději ho odváděla z mé blízkosti. Já Janu poděkoval a odešel pro ledovou kávu do krámku nedaleko.

Já jsem puntičkář, já se znám. Když něco píšu, jsem schopen studovat tématiku čehokoli, byť ji pak použiju pouze okrajově. A s věřením na cokoli je to u mě podobné. Být puntičkář znamená být podezřívavý. Myslel jsem na to celé kolo, jestli mi jako svatej rozuměl, a pokud by přání nevyšlo, jestli by to nebyla moje vina?

No jo, tak jo, a další kolo jsem akci se svatým opakoval – a tentokrát pořádně a nahlas (ne moc).

Řekl jsem mu, co a jak, jak a kdo, a co a proč, požádal, slíbil svíčku a poděkoval. Pokud mě teď někdo soudí, že za zázrak nabízím pouze trochu vosk a že třeba nepřispěju na chudé, oznamuji, že jsem UŽ přispěl, a hodně.

Vedle stojí velká budova ČSOB a jak jsem skončil žádost a pohladil podstavec, zjistil jsem, tedy viděl, že někteří zaměstnanci nedělají, za co jsou placeni, a v pracovní době koukají skrze okna po tlustých tramvajácích. V zádech jsem ucítil jiný pohled. Otočil jsem se, akorát když kravaťák v obleku a v plášti, jehož hodnota na první pohled předčila moje očekávání a měsíční plat, skláněl mobil.

Pokud v nejbližších dnech někde uvidíte fotku s tématikou Svatý a tramvaják, a nad ní titulek: Řidiči MHD přestávají věřit Odborovým organizacím a obracejí se jinam – jde o fake, protože řidiči toho na kila nakecají, ale Odborů se drží jako hovno košile a spokojeně štěkají do taktu svých předáků.

Zmizel jsem do tramvaje a dělal si svý. To znamená, že jsem psal. Ne ještě tenhle blog, to začalo až na další konečné.

Teď jsem zase v Radlicích a vidím, že by mohlo být moje přání vyslyšeno a splněno. Na obloze se z oblačnosti vyhoupnul úplněk a já jsem si ho vycvaknul. Vím, že je to expozicí, případně mnoha jinými důvody, ale na fotografii se rozlévá jeho světlo jako velká hvězda.

Třeba začnu věřit na zázraky.

A já vůl si nepřál nic pro sebe.