Včera to bylo takový, no na stížnost (krátký úvod do dlouhé anabáze)

Emoce bublají daleko víc než kdy jindy. Každým prohlášením vlády vypění o něco víc a lidé sklopí hlavy a snaží se v nových podmínkách přežít dle rovnice přizpůsobení. Musím-remcám-ale udělám.

Abych byl k vám upřímný, já nová rozhodnutí minutu po minutě on-line nesleduju, já si vždycky počkám na celkovou rekapitulaci zbavenou prohlášení na způsob "odvolám, co jsem odvolal, a slibuju co jsem slíbil" – a pak se přizpůsobím. Většinou ani neremcám. Nějak je mi to prostě jedno.

(Abych si odbyl povinný odstavec o Covidu, který je dneska nutný všude, ocituju jednu paní, která se při dobíhání vlaku zadýchala natolik, že jakmile si pak uvnitř nasadila roušku, tak se málem udusila, a proto si ji na chvíli sundala, aby se nadechla – a vedle stála jiná běžkyně, co na tom byla podobně, a ta si hned raději hned stříkla Ventolín. Paní po ní taky chtěla kapku na přežití. Pak řekla: "Nepodceňujte roušky. Noste bezpečně nebezpečné roušky. Ten smrtící vir je tak nebezpečnej, že si musíš udělat test, aby si poznal, že ho máš... tak je smrtící!")

Emoce bublají a lidi už nevědí, co by. Jinými slovy, jsou nasraní a hledají každou skulinu, jak svůj stav ventilovat.

Zavřené přední dveře některých tramvajových vozů tomu taky nepřidají. Stále se u nich tvoří fronty, lidé omačkávají přelepená tlačítka, a když pochopí, že se neotevřou, přesune se celá fronta k dalším dveřím. Že má tramvaj dveře i jiné, nikoho nezajímá.

Bohužel zavřenými dveřmi vznikají hloupá nedorozumění na téma neschopnosti řidičů, jejich liknavosti ke službě, a objevují se i jiné výtky, při nichž řidič nemá schopnost obhajoby. Nemá – řidič nevyhrává. Pokud se snaží něco říct, protistrana většinou odpoví:

"Ale nechte toho!"

A je jasno.

Věci však mohou zajít i dále. Mně třeba včera na I.P. Pavlova čekal ve stanici dispečer. To nikdy nevěstí nic dobrého. Pozdravili jsme se a hned mi dával dýchnout. To už vůbec nevěstí nic dobrého. Většinou to věstí, že vás někdo za něco udal – a slovo "za něco" je na místě, protože znamená, že to nemusí být pravda.

A taky nebyla. Dotyčný si stěžoval, že údajně telefonuju za jízdy. To se nedělá, a proto to taky nedělám. Kdybych to dělal, sklopím uši, přiznám se, zaplatím pokutu a život jde dál. To by bylo fér. Pokud se tak nestalo, už to nehodlám jenom tak nechat být.

Vzpomínám si na svoji první stížnost na mě před dvaceti lety. Nebyla "za něco", a byla opodstatněná. Tenkrát jsem měl s linkou tři skončit namísto na Dvorcích už v Podolí, a já to lidem neřekl. A neřekl jsem jim to, protože jsem se bál jim to říct.

Tenkrát ve svých jedenadvaceti letech jsem se ještě lidí bál – zvláště proto, že jsem několik týdnů nazpátek dostal v práci přes hubu, a to od člověka, který si právě ukradl auto a strčil ho nešikovně na koleje, až jsem ho tramvají trefil.

Ano, mně se takové věci stávají. Můžete si být jisti, že na policii pán nečekal.

Tenkrát mě stížnost stála tisícovku a trest byl oprávněný. Dneska se už se lidí nebojím, a zlodějů aut taky ne.

Vadí mi však, když se lidi pomlouvají, a včera to nebylo jenom takhle na trati. S osočováním jsem se setkal i tady na blogu – a taky ne právem. Lidé totiž si svoji nasranost neléčí tím, že by něco dělali, co by přineslo radost všem – oni udělají něco, co přinese radost hlavně jim, a to tím, že taky někoho naserou. Tohle je znamení doby.

Tentokrát jsem však její stigma odmítl nosit a zjistil jsem, že se podobné záležitosti dají s klidem a úspěšně řešit. Ne nad nimi vzdychnout a doufat, že dotyčný člověk už vás otravovat nebude a nepřitvrdí. Většinou přitvrdí. Nejprve o Vás napíše, že jste nácek, za několik dní už pak může napsat, že jste pedofil – a i s tímhle jsem se už setkal od jednoho pána z Jiren, a budu to řešit.

Má smysl věci řešit. Má. Protože může být vždycky hůř.

Nyní mě s největší pravděpodobností čeká stížnost za telefonování za jízdy, a kdybych už nedal vědět, že to tak nebylo a že mi to vadí, jak mě někdo pomlouvá, mohu v budoucnu řešit třeba stížnost na to, že schválně ohrožuju chodce nebo že za jízdy masturbuju a vřískám u toho jupíííí. Rostlo by to.

Rád bych vzkázal těm nasraným lidem, že mě nedostanou. Už nejsem ten mladý, roztomile blbý mladík, který se bojí a na všechny ústrky odpovídá krytím se před další ránou, a navíc vyplašeným úsměvem. Už ne, moji drazí. Musíte si uvědomit, že u mě tímhle směrem cesta nepovede.

Povede úplně jinudy.

Rovněž děkuji redakci za rychlé řešení včerejšího problému s diskuzí.