Vážení přátelé, Ano, aneb, Pane Lasico, co teď máme dělat?

Poprvé jsem se s Vámi setkal na pionýrském táboře. Promítali nám film s názvem "Nekonečná – nevystupovat!" nechápal jsem ho. Musel jsem ještě hodně vyrůst a hodně zažít, abych ho pochopil, abych pochopil Vás.

Pak jiný film, na socialistické dovolené na chatě Slovanka v Jizerských horách. "Srdečný pozdrav ze zeměkoule". Dospělí se kolem mě smáli a já se smál taky, ale ne že bych chápal humor, ale abych zapadl. Doba to tenkrát tak chtěla.

Ale Vy jste s tou dobou tak nešel. To jsem pochopil později, když jsem byl starší a kolem mě byla nová doba a v televizi se vysílala Vaše vystoupení s panem Satinským. Uvědomoval jsem si, že jste v humoru společně s panem Satinským dával vzkazy, jak se my chováme (nebo jsme se v té jiné době chovali) a my jsme se tomu smáli. Bylo to přesně to, co já rád používám v souvislosti se svým psaním – dávali jste nám hořkost světa v karamelách. Smáli jsme se sami sobě a dělalo nám to moc dobře.

Pak pro mě přišel film "Vážení přátelé, ano". Můj otec mi říkal, jak odvážný film to na svoji dobu byl. Jak moc ukazoval, jak věci a lidé kolem nás jsou a jak se lidé chovají a jak se my chováme k nim. Inženýr Fischer – bojovník s větrnými mlýny, kterým nakonec podlehne.

Dlouho jsem nechápal, jak to můj otec s tou odvahou myslí, ale dneska to vím, ale bojím se, že těch lidí, co to chápou, je čím dál tím méně. Mají slova, názory, ale neví nic.

Taky si pamatuju, jak jste říkal po smrti Vašeho kolegy, že zatímco když byl naživu, hovořili jste spolu občas, ale po jeho smrti s ním hovoříte každý den. Taky mi trvalo, než jsem si ta slova plně uvědomil v tom významu, jaký jste měl na mysli.

Teď už spolu s panem Satinským nejen hovoříte, ale hrajete i své skeče, v nichž nám ukazujete, jak to tady vedeme. Škoda jenom, že my je nevidíme a nesměje se jim. Nesmějeme se sami sobě.

Vy jste vždycky věděl, že bychom to moc potřebovali.