Už máte svého psychiatra?

Je nový trend mít ho. Dokonce je tak populární, že psychiatři hlásí nedostatek lidí ve svých řadách a radí Vám najít si takového lékaře co nejdřív, poněvadž zítra už může být pozdě.

Pak se na Vás už nedostane a zůstanete se svými problémy úplně sami – a věřte, vykecání v hospodě Vám od nich nepomůže (to říkají doktoři).

Já byl u psychiatra pouze jedinkrát v životě. Před sedmi lety. Byl to takový poslední soukromý alibismus připustit, že problémy v manželství jsou na straně psychických poruch nežli na straně úplně jiné, a to v chování mých nevlastních, již dospělých dětí. Nebudu tady nic o tom blíže osvětlovat, ostatně na mých blozích na iDNES.cz jsem o tom psal celkem často.

Z psychiatra jsem byl zklamaný. Původně jsem si návštěvu představoval asi jako každý laik zblblý americkými filmy a seriály – tudíž že si lehnu na pohovku, lékař vedle do křesla, dá si nohu přes nohu a bude si do bločku dělat poznámky z toho, co mu já povím. A že jsem toho měl na srdci hodně.

Pohovku i křeslo paní doktorka v ordinaci měla, dokonce i něco jako zátiší, kde bych se nakonec mohl rozbrečet a žádat o objetí – žel ani na jedno během mé návštěvy nezbyl čas. Přestože jsem měl na „vykecání“ skoro hodinu, paní doktorka čas strávila ťukáním do počítače a pravděpodobně jakýmsi duševním popisem mého já.

Ohledně mého problému mi nesdělila žádná převratná řešení. Nijak se nelišila od toho, co jsem věděl o svých nevlastních dětech už léta nebo co by mi poradil třeba i alkoholem omámený finanční poradce či někdo, kdo kdy vychovával děti (taky opilý). Je tedy pravda, že jako bonus jsem obdržel pilulky. Prý mi pomohou. A ještě navíc radu, abych si děti na chvilku držel co nejdál od těla.

Osud nepostrádá smysl pro ironii, takže po návratu od doktorky mě doma uvítala žena slovy, že děti přišly o byt a budou u nás bydlet. Pak jsem si vzal pilulky (předepsanou dávku), pozvracel jsem se (a vyhodil je), a děti za pět dnů (poté, co ukázaly, že jejich změna je nemožná) vyřval co nejdále od těla. Žena zdrhla o dva měsíce později, u tchýně odchod trval o něco déle. Rozvod přišel do roka a do dne. K podobnému lékaři jsem už nikdy nešel, najednou jsem ho nepotřeboval.

Mám na psychiatry zvláštní pohled. Někdy mi přijde, že jsou od toho, aby jen předepisovali pilulky, které mají vyřešit problémy. Jistě, chápu, jsou nemoci a duševní poruchy, kdy aplikace léčiv zabere – jsou dokonce poruchy, u nichž bych pacientům sám doporučil řetěz kolem krku a krátký výběh po kleci (co jiného taky, když doba nám přikazuje, že i tyhle tvory musíme milovat). Avšak pořád si myslím, že řešit problémy medikamenty není pravé ořechové.

Taky ty problémy. Z čeho vlastně jsou? Když opomineme případy, kdy je člověk skutečně nemocný a potřebuje péči a dohled (s kulovnicí), ostatní problémy jsou jednoduše výsledkem doby, v níž žijeme.

Daly by se shrnout do krkolomného slova: Nerozumění.

Starosti dnešní doby jsou základem nerozumění, kdy třeba zaměstnanec nerozumí svému zaměstnavateli, že chce vydělat spoustu peněz, a že zaměstnavatel musí makat, nemyslet na nic jiného než práce, a tím míň myslet na rodinu a věci okolo. A zase naopak, zaměstnavatel nerozumí zaměstnavateli, že má rodinu, že musí vydělávat, ale že musí taky myslet na jiné, a věnovat se jim.

Lidé nerozumí jiným lidem a z toho pak jsou starosti a psychické problémy, o nichž si lidé myslí, že je porazí pilulkami s esencí jakéhosi štěstí. Pilulky nám nepomohou, a ani nám nepomohou psychiatři – i když oni tvrdí že ano.

Pomůžeme si pouze my sami. Tím, že si budeme rozumět. Ale jak jsem napsal dříve, ta cesta k tomu porozumění bude docela dlouhá. Takže se raději těmi pilulkami dobře zásobte.