Tomu langoši jsem dal pusu (Čuříkovi ne)

Nemám moc vlastních, osobních vánočních zvyků. Ale když jsem je hledal, dopadl jsem stejně, jako když je hledal sněhulák Olaf v pohádce Vánoce s Olafem – já jsem svůj vlastní vánoční zvyk.

Na tramvaji trávím víc času než ve vlastním životě, a tak není divné, že můj život je přiblížený víc ke kolejím než ke skutečnému životu tam dál za nimi, a proto když se přiblíží svátky ze všech nejkrásnější, pozoruju je z okna tramvaje – a na Štědrý den si píšu pokaždé o zálohu, což je takový operativní náhradník, kdyby někdo náhodou onemocněl, protože mě nevadí, když někam pojedu, mě nikdo nečeká, a oběsit se můžu na jakékoli konečné.

Ale pokaždé se o tom předvánočním čase přiblížím k I.P. Pavlova a pokaždé jsou tam trhy, a co si budeme povídat, kdo se na mě koukne, vidí, že jídlo mám rád (kdo ochutnal poznal, že mu i rozumím), a tak se o ty stánky zajímám z toho důvodu, co by se u nich dalo zobnout. A z toho se vyklubal adventní zvyk.

Vlastně tři. Pečené kaštany, hodně drahé kafe se šlehačkou v hodně drahé distribuci kávové sítě a bramborák nebo langoš u Rusky na trhu v rohu.

Na kaštany ještě nedošlo, nějak jsem je na Míráku neviděl z tramvaje na jejich místě, ale ještě se tam vydám. Káva taky proběhla a foto dokazuje, že DP ta síť kávy prostě miluje.
 

(Vynechám letos historku, jak jsem vloni jménem zblbnul kluka s parohy – už jsem o tom psal – ale povím Vám o kolegovi, který se přihnal do kavárny a na otázku, co si dá, odpověděl takovým uříceným tónem, že je mu to jedno, že má šejdra, je vospalej, že chce kafe, velký kafe, největší kafe – nic špatného netuše. Že je tu poprvé ho prozradilo zaražení, když se ho ptali na jméno. Ta slečna nebyla dispečer ani technik jízdy, aby se ptala, a snad proto kolega jméno řekl, a navíc k němu přidal ještě služební číslo. Sto čtyřicet pět. Ne to nebylo jeho služební číslo, nýbrž cena, již uslyšel – a z kolegy rázem ospalost spadla. Kafe už vlastně nepotřeboval. Trochu mu cukly koutky a teprve teď se rozhlédl, kam vlastně vešel. Když platil dvou set korunovou bankovkou, koukal na ni jako na dítě, které právě prodal boháči pro zábavu.)

Už před začátkem trhu jsem kolegům líčil, kde onen stánek s bramboráky najdou, a jakmile budou mít v těch místech přestávku, musí jej navštívit, neboť Ruska ty bramboráky a langoše nesmaží, ona je přímo zahřívá láskou, ona ho tvoří na záři hvězdy betlémské, která svítí vedle na stromku. A když klade těsto do oleje ve velkém pekáči, tak ono se nesmaží, ono poskakuje a tančí jako kdysi Fred Astaire a langoš ve druhém oleji je sama Ginger Rogers. A na bramborák si pak račte vybrat jako v té nejlepší restauraci: zelí, maso, sýr nebo snad houby – vše jen pro Vás, pro vaše vánoční pohody. Ach.

A toho Čuřík. Každý známe svého Čuříka. Střídal jsem ho na šestce a hned se do mě pustil, že tam na trhu byl, že bramborák je hnusnej a drahej, a že jinde měli alespoň plněný placky husími játry, ale ten můj vysněný bramborák nikde.

Já se lekl. Vzít někomu zvyk, je jako vzít někomu součást kultury. To je jako byste ho chtěli zabít. Já jak jsem tam měl za kolo přestávku (neumím si představit, že bych Čuříka střídal na jiné lince, které mají přestávky jinde), já se brodil tím davem ke stromku, já je překonával jako nepřátelské vojáky, já jako bych od nich slyšel, že není šance, že můj adventní zvyk je pryč – a každý ten člověk měl tvář Čuříka, vysmívající se a úskočnou, i když nevím co to je, ale píše se to tak – a potom. Ach.

Srdce se mi zklidňovalo a já si vystál frontu, protože tam se čeká, tam je plno, a dal jsem si langoše, a já se usmíval, nejdřív na Rusku, pak na langoše, koukal jsem, jak tancuje v oleji a je jen můj, pro můj zvyk, a pak jsem ho na tácku vzal, voněl česnekem, kečupem, sýr se na něm roztékal z té žhavé vášně, a já ho nesl k nám do střídací místnosti, jako si narkoman nese dávku do soukromí (když ještě může chodit), a tam jsem se s kolegy o ten pohled na něj podělil (jen o pohled) a pak jsem jej políbil.

Ach.

Čuřík si spletl stánky. Byl línej dojít až ke stromečku a krmil se jinde. Paradoxně pak musel zabloudit ke stánku správnému, protože placky plněné husími játry má Ruska taky. Akorát už neviděl bramborák a langoše. Jeho škoda.

Já ho měl, já ho jedl, já líbal rty ten roztékající se sýr a směs kečupu a česneku a říkal si, jak krásné jsou ty svátky, jak krásné jsou zvyky, které svátky odemykají a vedou vás po cestě do Vašich vysněných zemí plné pohody.

Všem hezký Advent s jejich zvyky.

A bacha na Čuříky.

Ach.