Témata covidu vystřídají debaty o bramborovém salátu a pravém duchu Vánoc

Strašnice jsou pražská čtvrť. V jedné pohádce jsem jí říkal Strašidelnice a do školy tam chodila požíračka snů. Taky se tam slétávají tramvajáci, protože tam mají hnízdo.

A taky že jo. Mají tam vozovnu. Není to tak dávno, co jsem psal, že pokud chce někdo vyřešit jakoukoli krizi na světě, musí do té vozovny jít, protože za léta, co ji znám, jsem pochopil, že ti, co tam chodí do práce, vědí úplně všechno.

Je to pravda. To si tam sednete, nejlépe v létě, protože to se ve velkém kouří venku u velkého stolu, a posloucháte. Necháte na sebe vnímat hlasy, které se co chvíli překřikují nebo mění do smíchu, a brzy pochopíte, že není na téhle planetě témat, co by tamější neuměli osvětlit, či přímo vyřešit.

Je škoda, že vlivní lidé nepřijdou na návštěvu, jelikož by si ušetřili mnoho starostí a rázem by tu bylo mezi námi líp.

Covid, politika, peníze, složení vlády – a všechny správné, dokonce ty nejsprávnější cesty pro to všechno. To jsou Strašnice. Světové problémy řeší buď James Bond nebo tramvajáci ze Strašnic. S tím nic nenaděláte, tak to prostě je.

Poslední měsíce přirozeně běžel jako téma covid. Kdo se na chvilku ocitl v blízkosti vozovny, věděl, proč se očkovat, proč se neočkovat, co je covid vlastně zač, a co na něj zaručeně zabírá – z mnoha variant je nejčastěji opakovaná, že alkohol a česnek.

Teď se však přiblížily Vánoce, teď už dokonce velmi, a tak téma covidu přemohlo téma bramborového salátu.

A jak si asi umíte představit, najednou se o něm vědělo všechno. Dokonce i to, že by se vůbec neměl jíst, a namísto něj by se měly jíst tradičnější české pokrmy. Jaké, k tomu se zatím nedošlo. Asi pivo.

Samozřejmě že se o salátu pohádali. Ve vzduchu lítala vajíčka, různé zeleniny, majonéza, jogurt, gothaj, šunka, dokonce kuřecí maso (to si neumím představit).

Kdosi navrhl i rum, jelikož rumem nelze nikdy nic zkazit.

Když došly tématické přísady, rozjela se debata o samotných bramborách – jaké druhy se používají, jaké ne, a jaké jsou nejlepší.

Jeden z kolegů tvrdil, že nejlepší jsou sojové, ale že se prý zase tak často nedostanou.

Byla to poetická debata. Byl jsem rád, že se neřeší takové ty věci, které běžně hýbou světem, a lidé se hádají o hezkých věcech. Sice jsem věděl, že celé debaty mají jepičí život a za několik dnů se začne nanovo, plus se přidají témata nového roku, jako třeba nová vláda.

Ano, i o Vánocích zmíním politiku, ale jen tady.

Tak jsou Vánoce a hodilo by se, abych popřál všem veselé svátky, zdravíčko a klid. Ale zase si říkám, že nejsou na téhle planetě zase všichni tak hodní, kterým bych tohle přál – a třebaže o svátcích vánočních se dějí zázraky a v základní modlitbě mluvíme o odpuštění viníkům našim (včera jsem si ji řekl v Radlicích u sv. Jana Nepomuckého), pořád jsou kolem lidé, co mě serou, a kdyby místo dárků dostali neštovice, udělají mi velkou radost.

Nemyslím si, že bych byl sám, kdo to vidí podobně, a obdobně nevěřím, že by svátky klidu a pohody (nevíte, kdo ten klid a pohodu vlastně vymyslel – a tím nám vzal perverzní saturnálie, debil), že by svátky klidu a pohody měnily lidi natolik, že by lidé přestali sprostě nadávat známým osobnostem a najednou je nekonečně milovali.

Jasně, je fajn, když je to změní alespoň na chviličku, ale není to trochu málo? Dejte tomu několik dnů a vše začne nanovo a nějaké svátky v duchu minulém mohou takovým políbit záda.

Asi bych se měl na to zeptat ve Strašnicích.

No nic. Vánoce. Uvidíme, jak to bude dál.

Jinak, platí takové pravidlo, že pokud se ve Strašnicích nějaký tramvaják splete a je mu to dokázáno, musí zálohu strávit s bundou na hlavě.

Věřte mi nebo ne, taky bych to sám na sobě rád zažil – i když jsem z Hloubětína. A to je taky zajímavá liga.