Já jsem sice ten, který hledí do budoucnosti a snaží se jí vidět pozitivně, ale taky jsem ten, kdo si pamatuje, a to mnozí nemají rádi. Vzpomínky tady nepotřebujeme.
Pokud to ovšem nejsou nějaké pozitivní vzpomínky, na něco, co jsme už dlouho neměli – jako třeba úspěchy v mnoha odvětvích. Sport, kultura nebo cokoli.
Jiné vzpomínky se nehodí. Třeba se nehodí vzpomínky na dobu o deset jedenáct let zpátky, když se objevila prasečí chřipka a média nás ve speciálních zpravodajstvích informovala, že jako stát jsme na všechno připravení, máme prostory pro izolaci nemocných, máme vybavení, máme čas a máme zkušenosti – což najednou po takové době do jednoho nemáme. Asi to zmizelo, nebo to tenkrát nebylo.
Příznivci konspiračních teorií v tomhle a mnohém dalším mají jasno – všechno to byla tenkrát zkouška na dnešek. Nebo že v tom mají prsty UFO z Brazílie. Nebo je v tom úplně něco jiného. Někdo sází na Dana Browna, jiný na Michala Viewegha.
Už Fox Mulder věděl, že pravda se nejlépe schová mezi dvě lži – a my u nás jsme už o krok dál, protože my se už pravdu ani mezi nacpat nesnažíme.
Společnost je rozdělaná na dvě části. Jedna polovina tvrdí, že jsme ve válce se smrtící hrozbou, kterou máme brát vážně a máme při ní takřka padat na kolena a zrak upínat do prachu před námi.
Trochu to zavání dogmatismem – takovým tím, kdy se pak lidé s odlišným názorem pranýřují, jsou vystavování v posměch a v horším případě jsou nazývány nelidskými bestiemi, které si vůbec neváží utrpení a žalu těch, co utrpěli ztrátu.
Druhá část na věc pohlíží jinak. Nevidí to tak tragicky. Vnímá, že nemoci tu vždy byly a budou, a nijak se nehroutí z toho, že větší skupina lidí využila méně známého faktu, že viry skutečně zabíjejí, a zabíjejí celý rok, zabíjejí desítky let.
Ty skupiny nejsou věkově rozlišeny. Najdete v nich zástupce všech kategorií, tudíž se setkáte třeba s tím, že se hádají dva důchodci, z nichž jeden tvrdí, že celý Covid je stejně kvůli důchodcům, aby pomřeli a stát ušetřil, a druhý oponuje, že nikoho s Covidem nezná, ale s rakovinou celé fronty.
Výsledek: Ano, je tu vir. Je nebezpečný? Ano. Protože každý vir je nebezpečný. Pro někoho akorát víc, pro někoho méně.
Všichni umřeme, i já umřu. Ale nebude to na Covid. Ne na ten dnešní. Ale umřu – tím mohu alespoň trochu potěšit tu první skupinu, která je schopná jít na krev po každém, kdo jenom mírně zlehčí jejich vážnost situace. Umřu – a nebudu žít ani o vteřinu déle, než mám.
Víte, strach dělá divy – a strach byla vždycky emoce, s níž se dá lidem vládnou. Strachem a válkou. Teď tu máme oboje. A vládne se nám – a nejvíc se vládne těm, kteří říkají, jak na všechno kašlou a nic a nikoho neposlouchají. Takoví jsou na kolenou ve správný čas a v prvních řadách – proto si taky nic z podobných buditelů nedělám. Zažil jsem jich dost a chovají se všichni stejně – to jest arogantně.
Možná bych měl poznamenat názor na odchod pana ministra zdravotnictví. Podle mého jde o výsledek vypočtené rovnice o kalkulu, jehož plánem je více hlasů ve volbách. Půjde o to, ať v následujících deseti letech bude hlasy shánět kdokoli – až pak je možnost, že se objeví někdo, kdo věci uvidí jinak.
V tomhle případě bych vsadil přímo na Covid.
Je to vlastně chudák. Přišel, byl takový normální, obyčejný smrtící vir – a média a lidský strach z něj udělaly hvězdu nad hvězdy. Opravdového krále. A kdo stvoří krále a král mu patří, vládne pak lidem.
