Smrt vždycky vyvolá mnoho emocí a v neposlední řadě i otázky – otázky typu Proč? Jak? Co z toho? Co s tím dál? Jak dál? Proč vůbec? A další. Jsou mezi nimi litry slz, křiku a vzlykání, sklopených hlav, výčitek – ale taky lidí, kteří se najednou tolik neukazují, příliš nemluví, protože nechtějí, aby na ně někdo mířil prstem, že oni mohli, a neudělali, nebo se prostě na to vykašlali.
Případ ve Žďáru je velká tragédie, o tom není pochyb. Ke studentům se dostal element, který měl maximálně poskakovat někde v kleci, a jednou za čas jít na procházku s vodítkem a dvěma doprovodnými střelci, kterým by asi nikdo moc neřekl, kdyby se náhodou vrátili sami s obojkem v ruce a úsměvem na tváři.
Pokud mě teď začnete obviňovat, že jsem cynik, že nemám smysl pro váhu lidského života, musím s vámi souhlasit, protože já s různými vrahy a zloději, pedofily, a ostatními stvůrami soucit nemám a i po létech se drží vlastního názoru v otázkách trestu, že smrt za smrt a za smrt dítěte pomalu přejet parním válcem – rovněž souhlasím s názorem, že pokud by pozůstalí o to stáli, mohli by popravu vést podle vlastní libosti.
Vám, co si myslíte, že tyhle stvůry mají svoje práva a měly by dožít v klidu, vzkazuju, že váš humanismus opadne, až vás podobná rána v rodině či v blízkostí zasáhne, případně se přestanete dělat zajímavými a budete sympatizovat spíše s obětmi než s jejich vrahy.
Studen ze Žďáru je pro mě hrdina a překvapil mě. Překvapil v rovině lidskosti a chování, které není u mladistvých běžné. Přál bych si, aby bylo, ale není. Přiznávám se, že mám s mladými v jeho věku plus mínus spíše negativní zážitky, jež nemají s hrdinskými činy moc společného. Možná je to mým vlastním způsobem pohledu na svět, kdy to dobré je trochu v pozadí, možná je už skutečností, že špatné už vyhrává nad "pravdou a láskou".
Zabití studenta vyvolalo mnoho otázek. Jednou z nich je přirozeně ta, jestli je ambulantní léčba schopná dostatečně řešit problémy psychicky narušených – já si myslím, na rozdíl od těch věčných humanistů, že ne, a snaha se dá srovnat se situací, kdy vlka držíte chvíli v zajetí, a pak se domníváte, jak není převychovaný, a pustíte to ho do ohrady s jehňaty. Pak se divíte.
Vyvolalo ale i otázky, co s hrdiny. Naše země to totiž nemá s hrdiny jednoduché. Máme ve zvyku je chvíli oslavovat, pak je nenávidět, pak zase oslavovat (toto spíše v politickém měřítku), ale jakmile dojde na hrdinský čin, který se nedá oddiskutovat (ačkoli správný Čech si chybu najde na všem, i kdyby měl pro ní jít do pekla), jako bychom nevěděli co s ním.
Máme ve zvyku spíše pomlouvat a šokovat odhaleními než si poplácat po zádech a pogratulovat si – a pokud ano, vždycky se najde někdo, kdo vám nakonec řekne, že si to vůbec nezasloužíte, a v deseti letech jste pomlouvali jednu paní na ulici a dělali na ní dlouhý noc.
Hrdinství se u nás moc nenosí, a je to škoda. O studentu ze Žďáru se toho napsalo hodně, ale víc se napsalo o sebevraždě Bartošové, mladý muž byl oslavován, ale jako by se mi zdálo, že debil, co přejel s autem holku a utekl, je oslavován daleko víc – za svoji rebelii a "touhu postavit se světu jako takovému.
Kdyby nebylo ceny Michala Velíška (a ta je jen proto, že dělal na Nově), a předávání cen na Pražském hradě, o hrdinech by se moc nevědělo (nebo padnou vojáci v zahraničí a tramvajáci se fotí před tramvají – kdo si na to kromě nich ještě pamatuje?). I tak na ně časem padne prach a vzpomínat budou jen ti pozůstalí a nejbližší, a místo nich se začnou oslavovat zfetované hvězdičky, hvězdy, co čurají na veřejnosti – a ani bych se nedivil, kdyby se za čas objevilo něco o útočnici ze Žďáru, jaká to byla chudinka a že jí studenti vlastně trápili a posmívali se jí, a ona chudinka situaci nevydržela.
Ani bych se nedivil.
