Je to jako skoro každý jiný večer. I když slíbil, že se všechno změní bude jinak. Zaznělo i to klišé – začneme úplně jinak. Ale bylo to klišé.
Zase je to stejné, jako dřív, nic se nezměnilo. Chtěla tomu věřit – musela tomu věřit, protože neměla na vybranou. Klečel na kolenou, div se nerozbrečel, a prosil. Žádný řev jako obvykle, nadávání, výhružky. Tentokrát věděl, že je situace vážná, věděl, že musí "hrát".
A hrál – a ona mu prostě věřit musela. Nemohla si dovolit pochyby. V situaci, do jaké jí dostal, nemohla jít jinou cestou.
Jak je to dlouho. 14 dní, 14 měsíců, 14 let. Pořád nějak začínají, nebo o tom mluví.
Začíná něco jinak dítětem, dalším, novým domem, jeho novou hračkou – všechno je důvod pro nový začátek.
Ale všechno se zase vrátí zpátky. I tentokrát.
Nechce si uvědomovat zas a zas, že za chvíli se všechno vrátí do starých kolejí, kde je jemu dobře. Teď navíc přitvrdí, za neposlušnost – za to jeho vlastní ponížení, které způsobila.
A skutečně ho způsobila ona. Udělala by věci, kdyby jiné byly od začátku – ne že by začínaly jinak, jiné už byly.
V tomhle ví, jak na ní. Stačí ji nechat věřit, že ona udělala chybu, stačí jí nechat se litovat, stačí jí nechat se omlouvat. Pořád víc a víc. Čím víc se omlouvá za něco, co nezpůsobila, tím větší kus viny jí znovu dá.
Další večer. Za chvíli bude tma. Kdyby se aspoň snažil, kdyby zase alespoň "hrál". Nevadí, že by věděla, jak falešné jeho hraní je. Alespoň si mohli na nový začátek hrát oba. Žít v klamu. Ne v tom, který ukazují lidem kolem sebe. Sousedům, přátelům, známým – všem co ukazují, jak všechno skvělé je a nemůže být ani líp. Mohli si hrát pro sebe. Pak by život působil snesitelněji.
Zase se vrací staré pořádky – tak tomu říká. Zase si bude z ní brát ten největší díl a držet jí ve strachu, že bez něj není vůbec nic. Že nic nemá, nic nedokáže, zůstane sama bez pomoci. On je její jediná naděje.
Další večer. Mlčky. Tvářit se, že něco nového skutečně mezi nimi je. Přetvařovat se. Nebojovat. Ani nemyslet na to, že by se dalo bojovat. To on potřebuje.
Zbude lítost. Vlastní. Ona nepotřebuje lítost nikoho jiného. Vystačí si svojí. Nepotřebuje slyšet, že to má těžké, že je na tom špatně. Ví to. Má důkazy – stačí se podívat kolem sebe, za sebe. Stačí se podívat do budoucna na další a další nové začátky, které jsou jenom slovy.
Další večer. Občas se po ní podívá. Aby ji zkontroloval. Jestli je v pořádku, jestli nemá pocity, jestli nemá názor, který by se lišil od toho jeho správného. Jak se přesvědčí, že je v "pořádku" zase se bude věnovat sám sobě. Než ji bude potřebovat, pro sebe.
Už to dávno není o tom, že by vnímali věci společně. A vnímali je vůbec tak někdy? Společné věci se stali jeho. Jeho řádem, příkazy, braním vlastní vůle a názorů.
Další večer. Kdy skončí? Až řekne, že je čas jít spát. Vypne televizi třeba v polovině filmu a jde se spát. Jako na táboře. Ona poslechne. Poslechne, protože tohle je její nový začátek. Znovu poslouchat a neodporovat. Jinak nic nebude – a začne tomu věřit.
Další večer – nový začátek, kdy nebude sama sebou. Sama sebou bude, jenom když se bude litovat.
