S veselou písní do té války aneb S válečnou cestovkou až za Ural

Jsem rád, když se najdou pisatelé, kteří dokáží ve zkratce vypovědět něco o současné společnosti a poukázat na její naivitu, případně hloupost.

O něčem takovém se říká, že je to kumšt.

Na takové články se dá reagovat třemi způsoby. Za prvé, že je někdo nepochopí, což ale nevadí. Za druhé, že je pochopí, což taky nevadí. Za třetí, že si je vyloží úplně jinak, než jak jsou myšleny, což už vadí, protože vyložit si věci po svém je vždycky nebezpečné – a pro Čecha dvojnásob.

Psát v dnešní době o válce je pokaždé psát na hraně. (Tedy vlastně ne jenom dneska – kdykoli píšete o válce, jste pod drobnohledem těch, kteří si na vás dávají pozor, jestli píšete, co si o tom a tom myslí oni.) Kdykoli píšete o válce, budíte hodně hluboko uložené emoce druhých a ty se jako pramen derou na povrch myšlenek a hodlají se kolem sebe rozhlédnout – případně i někoho spláchnout.

O válce se teď přirozeně píše hodně – je to tím, že válka je, a navíc je hodně blízko nás. Je rovněž přirozené, že čím blíž je, tím hlubší emoce probouzí a ukazuje, co jsou lidé zač. Nebo, jinak, jací si myslí, že zač jsou. Paradoxně se tohle všechno změní, když se válka nejen přiblíží, nýbrž už u vás je.

Češi se považují za statečný národ – alespoň podle komentářů a projevů ohledně Rusko-Ukrajinské války (slyšel jsem už i název Plynová válka), jimiž je internet zásobený v hojné míře a nás ukazuje jako bohatýry neváhající se vrhnout do válečné vřavy a hrdinně umřít, a být za to rádi.

Ne být hrdí, abyste tomu rozuměli – být za to rádi, alespoň v onom krátkém okamžiku, kdy vám kulka nebo střepina trhá břicho a vy vidíte vlastní střeva, jak vám lezou mezi prsty jako klubko hadů. Být rádi, protože jste udělali velkou věc. V měřítku hrdinství tak velkou, jako když... jako když... Jako když jste se dívali na finále něčeho a my jsme vyhráli v prodloužení. To Čech je rád a má pocit velké věci.  

Setkávám se i s komentáři, které otevřeně ukazují sílu jedince a ta síla je taková, že dokážou Putina zahnat až za Ural. Tomu se říká síla a odvaha. Pravda, je to síla a odvaha poněkud omezená okolnostmi, neboť se objevuje do okamžiku, než by válka skutečně k dotyčným dorazila – do té doby je jenom v pohotovosti a je schovaná za pátečním nákupem v supermarketu a sobotním sledováním pořadu Peče celé Česko. Ale je tam a dřímá a už má jedno oko rozlepené. A to je síla, s níž svět musí počítat.

Já osobně mám o odvaze národa pochybnosti. Jako tedy nemyslím odvahu písemnou. V tom jsme přímo nukleární velmoc, která jednou bude diktovat podmínky těm velkým mezi námi. Avšak že se skutečně něco bude dít, a já si vzpomínám, že naposledy se něco dělo při mobilizaci v roce 1938 a před tím v období krátce před bitvou na Bílé Hoře, o tom už tolik jistoty nemám.

Ale máme i další světlé chvilky: Němcům jsme za války statečně odolávali až do našeho vítězství v květnu 1945 a Rusákům jsme taky od roku 1968 řádně zatápěli. Pak se chvilku nic nedělo, ale potom jsme vyhráli olympiádu v Naganu, pak se tedy zase nic nedělo, ale teď vyhrožujeme Rusku a já vám povím, Rusko je z toho úplně štajf.

Já bych s tím hrdinským voláním na zteč tak nespěchal. Ono něco jiného je to psát z tepla domova a něco jiného je mít držku přitisknutou do bláta a v tom blátě cítit krev a střeva. Samozřejmě že tady je to samý hrdina, my jsme národ hrdinů – jen škoda, že hodně hrdinů je hrdiny současné situace a ti jsou pak mezi prvními, kteří otočí a včas převlečou kabáty.

Kdybyste chtěli nějaké z nich poznat, pravděpodobně mi v diskuzi pod tímto článkem budou psát, že já jsem ten největší zbabělec a kolaborant ze všech, přičemž jeden z nich bude psát něco o tramvajích, další, že mi na ni přijde nafackovat, další je bude plusovat a poslední připíše číslo účtu a k němu lípne ukrajinskou vlajku.

Bohumil Hrabal napsal, že Češi neválčí – a měl pravdu. Hrdiny sice máme, ale když dojde na lámání chleba, a v tomto případě i na lámání kostí, hodně často se u nás objeví výmluva, že nemůžeme ohrozit svým hrdinským jednáním někoho blízkého, což je samo o sobě možno brát jako hrdinství, tudíž nikdo nemá co namítat, a pokud ano, tak je to nejspíš sám zbabělec a je dobré na něj ukázat.

Tohle jsme přesně my.

Hrdinů je málo. Už jenom proto, že k tomu pravému hrdinství se musíte dostat přes vývoj, který je už po staletí stejný. Kdo bude jednou hrdinou, musí být nejprve ponižován, musí být o něm lháno, musí být zesměšňován, nenáviděn, pranýřován a trestán – až pak bude hrdinou.

A na tohle všechno, na tyhle stupně vývoje, je Čech tak alergický, že se rozhodne, že mu nakonec nějaké hrdinství může políbit záda.

Těm, co mají protilátky, těm přeju štěstí – a výdrž.