První chladný den před volbami (povídka o "volbách" mezi námi)

Nízká teplota prvního chladného podzimního dne jako každý rok lidi překvapila. Jako by si říkali, co je to ale za pořádek, že se po tak horkém létě hned ráno nevyšplhá teplota na těch příjemných sedmnáct stupňů, a pak ještě víc?

Někdo se oblékl moc, jiný zase málo. Někteří se potili a rozhalovali kabáty a rozepínali bundy, druzí se klepali zimou a chodili přikrčení s rukama v kapsách, přičemž přemýšleli, kam by se schovali - nebo jestli se mohou schovat, jestli v té zimě nebudou celý den.

Cukrárna na rohu jako by změnou teploty nebyla překvapená, a proto rituálem předchozích dnů i dneska ráno prodavačka před velkou výlohou upravila stolky a židle, aby zákazníci v tak hezkém dni nemuseli sedět uvnitř.

Vlastně jaký hezký den? Dneska nepřišel, ale pořád se v něj mohlo doufat.

Pan Kadlec tomu taky věřil a přes závany chladného větru nesoucího v sobě podzim, přesně takový, jaký je na obrázcích Josefa Lady, takže plný barevného listí, pichlavého mrholení, to vše spojené do linek a vrtulek namalované na plátně - nehledě na tyhle závany seděl pan Kadlec u jednoho ze stolečků, popíjel kávu a občas sklopil zrak k mobilu a prstem zalistoval po virtuálních stránkách novin.

Pan Šmíd seděl proti němu, a třebaže oba seděli u jednoho stolku, pouze tímto byli pro sebe někým, v čem by byli právě za jedno. Panu Šmídovi byla zima a hlavu jako by zarážel hlouběji do krku, aby ho podzimní vítr obtěžoval na co nejméně míst na jeho těle. Usrkával čaj, který mu prodavačka ze známosti přichutila rumem, a listoval papírovými novinami.

Nemluvili spolu už dobrých pět minut, což se vzhledem k času, jaký spolu kdy trávili a kolik slov mezi sebou vyměnili, dalo považovat přímo za věčnost - a to ticho přímo za ticho nepřátelské.

Z rychlého občerstvení naproti vyšel Arab v černých kalhotech a tričku a v bílé zástěře a v ruce žmoulal cigaretu. Pohlédl na nebe a cigaretu si zapálil.

Pan Kadlec se na něj podíval, a to pohledem zvednutých očí, jak je taky od displeje zvednul, pohledem, který nemá daleko k pohledu vlka, pokud si uvědomíme, že člověk se stává vlkem pouze, když řeší sám sebe s ohledem na jiného člověka.

Pan Šmíd pohled zachytil a jenom se mu usmál. Zašustil novinami a jako by zvukem posílal krátkou zprávu, že ví nejen o pohledu, ale i o myšlenkách, které se s ním objevily a už proudily světem jako řeka.

Pan Kadlec si odkašlal. Podíval se znovu na displej mobilu a dělal, jako by se ho svět už netýkal. Svoje si řekl, a neměl v plánu se k tomu víc vyjadřovat.

Ulicí šla starší paní, která patřila k těm, co to s oblečením s ohledem na počasí přehnala. Na spáncích se jí jiskřil pot a rozepnutý kabát vlál za ní jako utržená plachta. Rozepnuté sako odhalilo modrou halenku s obtisky krajkové podprsenky pod ní.

Paní vešla do cukrárny, aniž pány vedle dveří pozdravila. Pan Kadlec vůbec o ní nevěděl, pan Šmíd zvedl hlavu od novin a pozdravil. I tak nepřišla žádná reakce. Dveře i přes chladnější počasí zůstávaly otevřené a zajištěné dřevěným klínem.

"Když já nevím," byl slyšet zevnitř ženský hlas. "Když vy toho tady máte hodně!"

Postěžování patřilo nabídce dortů za skleněnou vitrínou. Stačila jedna výtka, a co by se dřív považovalo za něco běžného, nebo pro někoho i vysněného, rázem se proměnilo na semínko možné nespokojenosti.

Arab potahoval z cigarety a koukal na nebe. Pokud se k němu blížil chodec, očima ho kontroloval, jestli nenaznačí, že by chtěl být jím uvnitř obsloužen. Spokojenost především, jak mu říkal jeho šéf. Byl jeho příbuzný, ale ne tak blízký, aby získal privilegia omluvy, když by něco pokazil.

"Když já nevím," opakovala paní v cukrárně.

Pan Kadlec zamlaskal, jako by ho věta obtěžovala. Pan Šmíd k němu nevzhlédl. Nespokojené mlaskaní nebral jako formu komunikace, a už vůbec ne jako formu začátku komunikace. Ani nestála za zašustění novin. Schválně stránku otočil velmi pomalu, aby nevydala jediný zvuk.

Arab uviděl paní středního věku, která se podívala na něj a pak na obrázek masa napíchnutého na jehle usazeného vedle vstupních dveří. Už znal pohledy místních. Na něj, na obrázek - a jedno jestli teď venku nebo uvnitř. Koukali na něj jako na člověka, co má posloužit. Něco jako: "Nechci se kamarádit, ale teď tě potřebuju, protože mám chuť na to vaše maso!"

Usmál se a típl cigaretu o dno popelníku na parapetě výlohy. Pak se usmál ještě víc. Ukázal bílé zuby a vešel do obchodu. Nespletl se, žena za ním zamířila.

"Tak snad košíčky," řekla žena v cukrárně. "Když ty velký jsou moc velký."

Panu Kadlecovi tahle věta za zamlaskání nestála. Stejně předtím mlaskal, aby upoutal pana Šmída pozornost. Ale on nic. Četl si noviny a nereagoval.

Žena u Araba si dala kebab v chlebu.

"Omačku?" zeptal se Arab.

To slovo říkal rád. Připomínalo hodně sprosté v jeho mateřštině. Kdyby ho řekl (i když neznal přesný výklad, jak ho místní popisují), asi by se žena divila. Divila a pak se naštvala.

Naštvané ženy ho fascinovaly. Nikdy by nevěřil, že se ženy umí tak naštvat, a jako by se ty místní jenom uměly naštvat. Tak mu to připadalo.

Tahle ale naštvaná nebyla. Podívala se dolů na omáčky řekla:

"Všechny tři, a hodně!"

Vyhověl jí. Omáčky na hromadě masa dohromady zářily tlumeným nachovým leskem.

Pan Kadlec měl potřebu mluvit. Vlastně to není jeho vina, že se pan Šmíd nebaví. On jen řekl svůj názor, a nemůže za to, že se panu Šmídovi nelíbí. To přeci není demokratické. Zlobí se vlastně právem.

"Tak tenhle je zase moc malý za tu cenu," řekla paní v cukrárně.

I pan Šmíd chtěl mluvit, ale myslel si, že není jeho vina, že se pan Kadlec nebaví. Vždyť on jenom řekl svůj názor, a nemůže za to, že panu Kadlecovi není po chuti. Nepřijetí je nedemokratické, a tak nemůže za to, že se pan Kadlec nebaví.

Paní vzala porci masa a zeleniny v chlebu, po které tekla omáčka jako láva. Arabovi se paní moc líbila. Uvažoval, jestli by se mu líbila víc, kdyby byla naštvaná.

"No ale je to drahota, to nebejvalo," řekla paní v cukrárně, když jí prodavačka řekla cenu. Za chvíli vycházela ven se zabalenými zákusky, které nesla skoro obřadně jako oběť na tácu.

Ulicí zafoukal studený vítr. Pan Kadlec se podíval na pana Šmída a pan Šmíd se zase podíval na pana Kadlece. Těžko říct, kdo se na koho podíval první.

Arab zase stál venku a koukal se do nebe. Nekouřil. Cuknul očima dolů, až když ho minula paní, která nesla zákusky a vypadala naštvaně. Líbila se mu.

Pan Kadlec chytil prsty talířek pod šálkem a zvedl se. Pan Šmíd udělal to samé. Vešli do cukrárny a odložili šálky na podnos v rohu.

"Ještě jednou to samé?" zeptala se prodavačka.

Muži se na sebe podívali a kývli na souhlas. Sedli si ke stolku v rohu a mlčeli.

"Tady už je teplejc, že jo?" zeptala se prodavačka.

Pan Kadlec usoudil, že je to dobré téma hovoru, a řekl, že jo. Pan Šmíd řekl, že je to pravda.

A tak si začali spolu zase povídat.