Před lety Peking tolik nevadil

Je to zvláštní, jak se dle některých politiků západního světa dokáže jedna země za třináct let tolik změnit.

Pamatuji si, jak v roce 2008 začínaly v Pekingu velkolepé olympijské hry (pamatuju si to, po zahájení jsem měl narozeniny) a svět nešetřil chválou, jak země jako Čína, která byla do té doby světu prezentována spíš s nejistotou, se změnila k nepoznání a je výstavní skříní sociální změny.

Slovy chůvy z Princezny se zlatou hvězdou na čele – To vám byla nálada.

Sportovci sportovali, fanoušci a diváci tleskali, usměvavé dívky rozdávaly medaile, politici se lámali v pase a vzdávali hold velkému světu.

(Dneska se už o tom píše jinak. Že to tenkrát byla propaganda a byla hanba, že svět s tím nic neudělal. Bývá zvykem stěžovat si později – a je taky zvykem, že to pak dělají ti samí, co před tím chválili.)

Kdo by tenkrát věřil tomu, že takoví změna není trvalá. Málokdo. Čína byla na vzestupu, Huawei získalo Jaromíra Jágra, mnozí se předháněli, aby se Číně zalíbili.

Pravda, tu a tam se objevili pochybovači a ukázali zoubky (Británie to nebyla, ta vítala čínského prezidenta velkolepě, na rozdíl od nás), jiní zase poukazovali, že komunismus je stále "aktivní" a jsou porušována základní lidská práva, někdo vzpomněl na Tibet, ale už si zase pak nevzpomněl, že některé události v něm byly i trochu jinak – další poukazoval na rostoucí "Rudý imperialismus".

A teď bojkot olympiády. Politický. Ne takový ten, jak byl v osmdesátých letech minulého století (Moskva a Los Angeles) – ačkoli nikdy nevíte, jestli se to do příštího roku víc nepřiostří. I to se může stát.

Otázka je, co se s tou Čínou vlastně děje? Odpovědi asi snadno nezískáme, jelikož informace jsou média a v mnohých případech se zprávy o jedné události liší – a pak si pokládáte jiné otázky, jako třeba proč se média dozví to a to, když si druhým dechem stěžují, že z Číny se tahle zpráva nedostane, protože je tam ten a ten režim, který nedovolí vůbec nic, a zpráva je tak kdo ví od koho.

Je to trochu zamotané, jak to jenom zamotané být umí, a já vám s rozhodováním nepomohu, protože o tom v Číně nevím vůbec nic a nejdál na východě jsem byl u Balatonu.

Ale vím, že máme politický bojkot olympiády. To znamená, že sportovci jo, ale politici ne – je to asi jako by nájemníci jednoho domu měl jít do průvodu, ale nešla domovnice, a nájemníci se jí omluví tím, že nebudou tolik mávat.

Domovnice holt průvody nemusí, ale zase bude čekat na zprávy co a jako se v průvodu dělo a kdo a jako s kým a za kolik.

Víte, kdy se podobné chování s bojkotem objevuje? Většinou když se s někým pohádáte a nechcete se s ním vidět. Doslova ho nechce ani cejtit.

To se tak stává, že si lidi nerozumí a nemluví spolu, ale zase by se do toho nemuseli zatahovat ostatní kolem. 

Něco jako že uražený zavolá svým kamarádům, aby taky s tímhle a tímhle nemluvili, protože s ním nemluví on.

Tak někteří kamarádi kolem o tom ani nepřemýšlí, že by se měli řídit svým rozumem, a chtějí velkému kamarádu udělat radost, a tak aniž by věděli proč, začnou přikyvovat, že tamten a ten je skutečně ošklivý a nikdo by se s ním neměl opravdu bavit, a jsou i schopní pro to udělat i kampaň, protože takovým kampaně jdou.

Jiní to řeší úplně jinak, oznámí kamarádovi, že se s tímhle a tímhle budou bavit dál, poněvadž jim nic tenhle a tenhle neudělal, a požádají ho, aby je s tím už neotravoval a svoje věci si vyřídil laskavě sám.

Domovnice má svoji váhu, to ano, ale pořád je to jenom domovnice.

Sportu zdar.