Potřebujeme vir ohleduplnosti

Radši už se nedívám, jak jsou na tom s covidem v zahraničí. Ne že bych se bál statistik, (jsem Čech na statistiky nedám, koukám z okna), ale strašně nerad jsem konfrontován s tím, že my se chováme vůči ostatním na světě hloupě.

Počty nakažených stoupají. Samozřejmě všichni víme, kdo za to může. Očkování, neočkování, Babiš, Zeman, Putin, Čína, Bill Gates, soused, co si koupil nový auto, výsledky voleb, stará vláda, nová vláda.

Prostě víme. Akorát je nám to trochu nanic, protože s tím stejně neumíme nijak pracovat.

Pravda je taková, že nám chybí ohleduplnost. Ale co máme místo ní, máme fráze – těch doslova máme plnou ústa, ale jen věčná škoda, že přes ně nemáme roušky. V MHD možná, ale taky ne všichni. Některým stačí pod nosem, jiní už na to kašlou úplně a čekají vyznamenání.

Pokud po nás orgány chtějí dodržování předpisů, jsme demokrati až na půdu. Známe celou historii totality, známe veškeré zlo točící kormidlem dějin kupředu zpátky ni krok, všechny máme za komunisty (a rozdáváme banány) – nehledě na možnost stát se hvězdou na sociální síti, jak nadáváme policistům ve službě, že neznají předpisy, protože oni, oni, slyšíte ONI nikomu svůj zdravotní stav ukazovat nebudou.

Když podobné video vidíte, přiznejte se, nesvrbí vás ruka? Navíc, stačí ty lidi chvilku poslouchat a o jejich zdravotním stavu víte hodně, nejvíc o tom psychickém. Každé to video je stejné. Chytání za slovo a snaha urážet – školení asertivity první druhá hodina.

Viděl jsem hezký vtip – přijde mladá holka do hospody a výčepák jí říká, aby mu ukázala občanku. Holka ukáže, že jí je osmnáct. Pak jí výčepák řekne, aby mu ukázala cokoliv o očkování a holka začne jančit, že nic osobního ukazovat nebude.

Tenhle vtip přesně ukazuje, co jsme zač. Ale naprosto přesně ukazuje, co jsme zač. Podivná směs arogance, nevychovanosti, maloměšťáctví, zloby a závisti. Vůbec netuším, kdyby žil pan Čapek a psal Ze života hmyzu, jestli by mu na nás vůbec nějaký hmyz na přirovnání stačil.

Chováme se daleko zajímavěji. Myslíme si, že všechno víme, všechno umíme, všichni nás musí poslouchat, a kdo se tak podle toho nechová, máme ho zadupat do země. Někam přijdeme, bereme si tam všechno, a když už tam nic není, jdeme dál, abychom ukazovali svoji nadřazenost někde jinde a zase tam čerpali.

Jen jedna věc se chová stejně jako my. Virus.

Tohle není už jenom o tom, jestli jsme očkovaní nebo ne. Očkování nemůže zajistit sto procentní imunitu, ale může dát šanci. Je to asi jako když stojíte ve čtvrtém patře na střeše hořícího baráku a volají na vás, abyste skočili do plachty. Očkovaný skočí, neočkovaný začne tvrdit, že plachta stoprocentní přežití nezajistí, že může být vadná, není vyzkoušená, a tak raději ten muž mezi plameny počká, jak se věci ještě ukážou.

Víte, co je základem svobody? Ne blbý kecy. Nýbrž ohleduplnost. Nikoli tolerance, ohleduplnost. Je zvláštní, že něco takového jsem neslyšel jak od vlády minulé, tak od té budoucí.

(Jinak, abychom si nedělali iluze, budoucí vláda okolnosti ohledně covidu jenom svede na Babiše, případně zase může udělat nějakou oslavu na Karlově mostě, proboha nečekáte, že to vyřeší jinak než opravdu přísnými opatřeními, vedle nichž ty od končící vlády vám budou připadat jako prázdninový provoz.)

Je škoda, že tohle nejvíc odnesou obyčejní slušní lidi. Oni nemůžou bojovat. Oni nemůžou dělat revoluce. Jsou odsouzení k zániku, protože ti ostatní je zadupají do země, a okolnosti kolem nich jim v tom budou s více než s potěšením asistovat.

Je to škoda. Jednu dobu jsme to zvládali. Zase jsme se na to vykašlali a dali na svoji arogantní povahu. Na svoji svobodu, na svoji demokracii v tom jako hrdém srdíčku. Smůla. Holt musíme na to dno, abychom se odrazili. A to dno bude od krve a tu krev pak budeme mít všichni na sobě – nehledě na to, jak a moc a jestli někdo vůbec k tomu ruku přiložil.

Druhá stránka demokracie je taky to, že můžeme být všichni viníci.