Tak aby bylo jasno hned na začátku, každá snaha o charitu si zaslouží úctu a kladná slova – ačkoli se do nekonečna nepřestanu ptát, jak to že něco podobného nefinancuje stát, když rozhazujeme a léčíme kde koho z kdo ví odkud, a my sami, když omarodíme stejnou chorobou, se setkáme jen s pokrčenými rameny a dlouhými čekacími lhůtami.
Vynechal jsem v sobotu večer Hulka, Monstra a vetřelce, prostě všechno komerční (ano i ty Babovřesky), a díval se na ČT 1, kde se mnou začali hrát podivnou hru na soucit. Musím přiznat, že většinu času jsem si dával hlavu do dlaní a snažil se prsty a rukama zakrýt obraz, poněvadž ovladač na televizi byl daleko a já se nehnul, a nějak tajně doufal, že je všechno vtip a rozuzlení přijde každou chvíli.
Pokud jsem dobře pochopil, jednalo se o dobročinnou akademii pro autisty s cílem vybrat jakési peníze a zařídit dotyčným (některým) lepší život. Ano jistě, taková činnost si zaslouží pochvalu, bez diskuzí, ovšem oné diskuzi se nesmí vyhnout forma, s jakou je dobrá myšlenka člověku předkládána.
Jakmile jsem viděl jakési nemastné neslané vystoupení dvojice moderátorů, s podivnou touhou parodovat reklamy a myšlenku samotnou nejrůznějšími vtipy, některá vystoupení umělců (Česká soda s Husem na vozíku byla skutečně strašná), naskočilo mi do hlavy něco úplně jiného.
Městečko Twin Peaks.
Možná si vzpomenete na onen mysteriózní seriál Davida Lynche, v němž nikdo nebyl nevinný, a všichni občané bez výjimky se chovali podivně surrealisticky, a pořád se opakovalo jméno Laura Palmerová, a překvapení stíhalo překvapení a podivné obrazy další divné obrazy, a nakonec to celé všechno skončilo tak, že si mnozí říkali, co to sakra je, a David Lynch k seriálu musel natočit vysvětlující celovečerní film.
Po téhle dobročinnosti žádný vysvětlující film nedorazil, i když jsem ho čekal, a Muž se železnou maskou toho zase tolik neodhalil. Twin Peaks ale pokračovalo a ještě chvíli jsem dvojici moderátorů viděl v podivných pózách před červeným závěsem, jak se pohybují nelogickým způsobem a do světa mluví protáhlou řečí a říkají: "Dééééééjtééééé prááááááchyyyyyyy!" a tancují po jevišti a tleská jim publikum, v němž nechybí nezvykle pozitivní zvláštní agent Dale Cooper, bílý kůň, trpaslík a žena s mluvícím polenem a všichni tleskají do rytmu a všichni se po sobě dívají, protože tohle mnozí nedokáží pochopit.
Jak jsem řekl, každá charita by si měla zasloužit úctu, jenže o úctu nejde bojovat s prázdnými nábojnicemi (ani tleskajícím ředitelem ČT), zvláštním humorem, který já prostě nechápu (ačkoli věřím, že byli někteří jedinci, co se třeba třískali smíchy od začátku do konce), a něčím, co celé vypadá jako obrázek z jiného světa, kde role hraje BOB, Bílý vigvam, Laura Palmerová a podnikatel, co zešílel a začal velet občanské válce a ve jménu Jihu dobyl Washington.
Jasně, některým z vás se to možná líbilo, jenže já jsem se prostě po celých necelých devadesát minut styděl a koukal, jak se někteří z nás připojí sice dobrému jménu věci, ale výsledku, který vypadá jako zmršená dětská kresba – ale třeba to byl účel a Laura Palmerová bude mít už klid.
