Paníslečny - Květen 1985 (Edita)

Seznamte se s Editou. Je jí 17, žije blízko Karlových Varů a umí si užívat života. Tenkrát to byl čas trochu jiné rebelie, než jakou zažívají ještě vlastně děcka dnešní doby.

„To jako jáááááá?“ musím se zeptat a vykouzlit na tváři líbezný úsměv.

Všechno, jak má být. Otázka, údiv, úsměv. Ve správným pořadí. Jak jinak reagovat, když vám někdo po několika pivech řekne, jak moc krásně vypadáte.

Miluju večírky. Až budu mít děti, budou si pamatovat všechny svoje oslavy narozenin a svátků. Vánoce jsou samozřejmostí. Nikdy nikoho neošidím. Vzpomínky jim nikdo nevezme a v nich budu kouzelná jako můj úsměv právě teď.

Tady v Sokolově je fajn. Bydlíme blízko Karlových Varů a každý, kdo tu bydlí ví, co pro něj tahle adresa znamená. Jste skoro na Západě. Ne tedy přímo ve svobodný zóně, ale blízko. Spoustu věcí vnímáte jinak než třeba v Praze. Taky proto nám sem Pražáci jezdí otravovat, protože tu najdou, co doma nemají. Lepší zboží, lepší televizní kanály, lepší filmy, lepší všechno. Jsme západní Čechy, jsme nejzápadnější socialistický západ východního bloku. Tak pivo na to.

Máma se sem přestěhovala s tátou. On tedy táta jako není můj otec, pokrevní, ale za ty roky je víc tátou než ten otec – aby se nějak od sebe odlišili. Teď jsou už sice léta rozvedený, ale máma se do Prahy díky bohu nevrátila, a tak si tady užíváme

Opravdu jsme dál než Pražáci. Nejen že máme každej druhej rok filmovej festival, taky díky turistům máme víc všeho než kdokoli jinej v tomhle blbým státě. Já nejsem kejvačka, která by se dala opít rohlíkem a za trochu žvance a klidu byla poslušná jako ovečka, béééé. Já jsem hipísačka, Janis Joplin. Mám skoro stejný vlasy jako ona a kdykoli slyším její písničky, mám slzy v očích.

Nebejt ovce není zase tak pohodlný a statečný, jak by se na první pohled zdálo. Po základní škole jsem si nemohla moc vybírat. Prý jsem živel, mám volné myšlení, nesnáším autority, a navíc máme v rodině emigraci. Je to už dávno, ale matčin bráška vzal dráhu přes hranice do Rakouska, pak Francie, teď nám píše z Kanady. Takže moc umetenou cestičku jsem neměla.

Nakonec jsem byla ráda, že mě vzali v Chebu na učňák na švadlenu. Ne na žádnou stylistku, nebo návrhářku – na švadlenu. Po vyučení jsem měla dělat někde v textilce, dělat tam cokoliv. Ale nebylo mi přáno.

Netvrdím, že jsem andílek, ale něco jsem si od spolužaček nezasloužila. Nakonec se ukázalo, že jsem jim na intru měla krást peníze. Taková blbost. Já je k ničemu nepotřebovala. Ještě jsem tolik nekouřila a pila ještě míň. Tak na co peníze?

Udělala jsem sotva první ročník. Ne že bych nemohla další, jenže jak máte fungovat v prostředí, ve kterým vám nikdo nevěří. Brečela jsem mámě do telefonu, jestli se můžu vrátit domů. Máma souhlasila a já si slíbila, že jí to nikdy nezapomenu a vždycky se o ní postarám.

Věci pak nebyly jednoduchý. Musela jsem dělat práci, jakou mi dali, takže jsem chvilku byla pošťačka (což se mi vůbec nelíbilo) a pak v kanceláři něco jako pomocná úřednice čekající v pořadí na post pravé úřednice. Samý terno.

Ale svět umí být i milý. Zvlášť když se o vás moc nezajímá (nebo vás nehlídá) a vy se nezajímáte o něj a se světem neřešíte problémy. Pak můžete existovat po svém.

Poslední dva roky pro mě byly ty nejlepší v životě. Mejdany jak od Květinových dětí, samá láska a dlouhý vlasy. Holka, co neměla šaty z šátků, mezi nás nesměla.

Přestože ta doba už dávno někam zmizela a v Americe se žilo jinak, nám se tohle pořád líbilo. Jako bychom se zasekli v šedesátkách a dál se nedostali ani milimetr. Sice okolí pořád vypadalo šedě a popraskaně, nicméně ten západ všude kolem dokázal dát tý socialistický normě přijatelnou fazónu.

Neposlouchali jsme jen ty šlágry ze šedesátek, mně se líbí i současná hudba. Ta západní, samozřejmě, tu naši nemusím. Nedávno jsem slyšela to hitový: Já na to mám – a kvetla jsem jak černej bez. Nedávno tu zase hráli Olympici. Nic proti nim, akorát nemuseli zrovna hrát pro ruský vojáky a ještě jim provolávat slávu.

Ještě že máme západ na dosah. Dají se tu sehnat desky a kazety, a když na ně nejsou prachy, stačí pustit televizi a naladit Němce. Vždycky se nějakej hudební pořad najde. Miluju Tinu Turner nebo Queeny. Třeba ta jejich pecka Aj want tu bek fríí nebo Rádio Gaga, a z toho jsem úplně vedle. Madonnu nějak nemusím, i když to její Lajk e viržin se mi taky dost líbí. Jeden kluk od nás umí anglicky, a tak nám ty texty překládá. Já nemám na jazyky hlavu, ale stejně ho nepotřebuju. Já nikdy nikam nepojedu, takže na co by mi byl jazyk.

Myslím si, že jsem světová i tak. Moje máma se narodila v Maďarsku. Je nejmladší ze třech dětí. Její táta, můj děda, je něco jako levoboček maďasrskýho knížecího rodu Esterházy. Moje máma má snad i nějakej hraběcí titul, takže já jsem vlastně Lady.

Snad máme tam někde v Maďarsku i vlastní vesnici nebo co. Pamatuju si, že jako malý dítě mě tam děda vzal. Jezdila jsem v kočáře potaženým beraními kůžemi a lidi okolo nás uctivě zdravili. Pamatuju si, jak ti lidi žili ne přímo chudě, spíš skromně, avšak jak jsme k nim přijeli, otevřeli parádní pokoj s obrazy a koberci a porcelánem a velkým gaučem a tam dědu a mě pohostili jako hrabata

Děda, co vím, nikdy nepracoval. V maďarsku žil z peněz, co dostával, a po válce sebral rodinu a jel do Čech. Prý chtěli dál (a to měli), ale zůstali v Praze. Děda mi nikdy neřekl, proč vlastně z Maďarska odešli, jenže nejsem zase tak hloupá, aby mi nedocvaklo, že v tom hrála roli ani ne tak politika, nýbrž přímo fašisti. Děda celou válku nedělal, a co povídal, jeho barák nakonec lehnul popelem od rozhořčených vesničanů. To, že se tam pak se mnou vrátil a nikdo mu nedal do držky, znamenalo, že komunisti nakonec byli pro celou zemi větší zlo než samotní náckové.

Děda nedělal ani v Praze. Netuším, jak se vyhnul všem těm úřadům, ale nakonec až do důchodu „pracoval“ jako přísedící u soudu. Netuším, kolik za práci dostával, ale máma říkala, že peníze má. Kolik doopravdy, ví jen on sám. Já jsem prý však jeho nejoblíbenější vnouče, a až přijde správnej čas, tak se všechno dozvím. Co já vím, třeba ještě ze mě bude nějaká bohatá hraběnka.

Teď už do Maďarska nejezdíme. Občas k tetě na Slovensko. Tam si taky žijou zajímavě. Mají malej vinohrad, hospodářství, a kdykoli se u nich objevíme, už se zabíjejí „kačice“, hoduje se, pije – a ráno se maká na vinohradě.

Proto radši piju pivo. Když jsem tam na vlastní oči viděla, co všechno se dává do lisu, že v něm běhají živí pavouci, hned mi naskočil opar. A jak mi dali ochutnat šťávu, málem jsem vrhla.

Chodím s Pepou. Je to úžasnej chlap. Skutečnej chlap. Už má po vojně a pod nosem má krátkýho kníra. Miluje mě a vezme si mě. Rodina je v tomhle světě tím největším dobrodružstvím. Já ho miluju taky, a to je důležitý. Láska je nejdůležitější věc, ať to zní třeba i uhozeně.

Jo, jsem zamilovaná sedmnáctiletá holka. Nedávno jsem slavila narozeniny. Dostala jsem od mámy překrásný modrý kalhotový kostým, vlastně kombinézu. Ušitou podle Burdy. Mám v tom skvělej pas a prsa se zdaj větší. Pepa mi dal kabelku s vyšívaným zlatým ornamentem. Je sladká. Nemusím nosit pořád jen tu svoji s třásněmi a kytičkami. Už si musím zvykat, že jsem občas za elegantní mladou dámu. Na to dbá zase máma. Elegantní mladá dáma je její sen. A když si vezmu třeba klobouk, takový ten široký, jak se nosí v Itálii, uvidíte, že dáma jsem.

 Jo, a jsem těhotná.