Paníslečny - Duben 1991 (Olga)

Už je po revoluci a Olga má dítě. První. Je trochu rozčarovaná z prvních let po revoluci. Taky z manželství. Jsou to období změn. Změna je jediná jistota. 

Edita před lety - https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=759620

S tím dítětem nevím. Ano, je to moje dcera a mám ji ráda, ale prostě nevím. Některý věci přijdou v nevhodnou dobu, a to v tak nevhodnou, že o její nevhodnosti se přesvědčíte až později – a přesto brzy. Máma chtěla, aby se jmenovala Nataša nebo Tatiana, já však odmítla. Doba v devadesátým rozhodně nebyla tím nejvhodnějším obdobím pro ruský jména. Proto dostala obyčejný, Věra, a máma se mnou skoro měsíc nemluvila. Ani že se stala babičkou s ní nepohnulo. Nestala se jí poprvé. Bratr byl rychlejší. Ačkoli uznávám, že jeho dítě mu naznačilo nevhodnost doby na změnu daleko důraznějším způsobem – narodilo se šestnáctého listopadu osmdesát devět. Slavil dlouho a s vystřízlivěním přišla nečekaná změna s novými začátky, které ho za několik měsíců připravily o práci na fakultě. Tedy na krátko, ale přece. Na krátké mezidobí, než se současní členové strany stanou bývalými členy komunistické strany a prstem ukážou na ty, co ještě změnu nestihli nebo nestačili zvednout prst jako první.

Tenhle hnus opravdu nemusím a z bráchy mi bylo blbě. Nějakou dobu jsme spolu nemluvili. Já čestná ženská a mám za bráchu někoho, kdo má žaludek druhý podrážet a nebojí se to dělat ze strachu o něco, nýbrž pro prostý zisk.

Možná že když mi bylo tak blbě seznámila jsem s Janem. Jiný vysvětlení nemám, proč bych se dala dohromady s někým, kdo je ve svý podstatě vlastně gauner – a co si budeme povídat, je dost podobný bráchovi. Jenže mě zblbnul a já se zblnout nechala. Dokonce jsem dost polevila z vlastního dobývání.

Něco mě na něm lákalo. Já vím, že láska, nebo to, co se za ní považuje, má co dočinění s chemií, a tady taky ta chemie fungovala dokonale. Vzrušoval mě a sama jsem mu vlastní dobývání odpustila, nebo ho u něj nepřipustila. Už jsem nebyla malá holka, která si svým způsobem hraje na princeznu na hrášku. Ne že bych byla děvka, jak se o mně ve škole tradovalo, i tak jsem měla zažito a byla vyškolená.

+++

Mám Věru a Jana. Věra ke mně natahuje buclaté ručičky a já ji kojím a pak nechám odříhnout. Má některé moje rysy, ale je víc podobná Janovi. Možná mýmu tátovi. Nos rozhodně po mně nemá. Přesto mám pocit, jako by proti mně zvedala hlavu víc než je zdrávo a ukazovala mi malé nosní dírky. Snad mi neukazuje svoji nespokojenost?

Za to já ji Janovi ukazuju dost často. Nová doba rychle ukázala, kdo jak dlouho vydrží s dechem a komu slova jenom tak neodpadla od pusy. Tu tam jsou silácký řečičky a ovoce z rychlý sklizně se rychle zkazilo a ukázalo nahnilou chuť. Co víc říct? Jan ani nedokáže nést porážku jako chlap – tedy ne chlap, jímž se mi na začátku prezentoval. Jmenuje se Jan, ale klidně mu můžu říkat třeba brácho nebo Lukáši. Avšak určitě ne Jeronýme.

Mám Věru na rameni a plenu připravenou na dávku z žaludku. Jan si taky dává záležet – a to nemá plenu. Padá z něj jedna dávka hnusu za druhou. Sliby okamžitě ve své finální podstatě vyvracené nepřejícností ostatních lidí, ostatně jako osudu samotného. Chvílemi mi připadalo, že se po pokoji prochází Franz Kafka, posléze zase Schopenhauer. Ani jeden nevydržel natolik dlouho, aby stačil zplodit převratnou myšlenku vedoucí k pozitivnímu výsledku.

Věra ublinkla směs jablečného pyré a džusu, ze zbytku do několika hodin vytvoří páchnoucí směs v plenách. Jan pokračuje v obviňování společnosti, jakožto viníka jeho neúspěchu. Svoje kázání ukončuje větou, že s podlými lidmi kolem sebe nejde svobodnou demokracii dělat. Poopravila bych ho, že podlí lidé ji skutečně neudělají. Uložím Věru do postýlky a koukám na cukající údy a otírám od pusinky sliny.

Některé věci jsou pryč a nevrátí se. Jejich kouzlo zmizelo se společným časem, jehož hodnota nepatřila k trvalým s ohledem na okolnostech. Přesto si musím občas položit otázku: Kde teď je a co dělá můj soudruh?

(Kdo je soudruh, Jeroným, jsem vynechal - nemusím spoilerovat)