Dneska mě hned po ránu zaujaly dvě zprávy. (To že šije Bartoš do Babiše, mě už tak nezajímá, už jenom týden). O náhrdelníku a o odškodném.
Náhrdelník má na svědomí francouzský módní dům Givenchy a odškodné Tesla od Muska. I v těchto dvou na pohled neslučitelných událostech šlo o jedno - o urážku. A pak o peníze.
Začnu náhrdelníkem.
Po přehlídce se objevil názor, cituji:
„Pro ty, kteří mají k sebevraždě osobní vztah, ať už jde o jejich vlastní zážitky, nebo o ztrátu milovaného člověka, mohou být takové snímky spouštěčem a značky mají odpovědnost zajistit, aby nepoškodily své publikum.“
Takto se nechala slyšet Lixa Roxbyová, která vede jakousi charitu ohledně prevencí před sebevraždami.
Měla pravdu, alespoň jsem si to na první pohled myslel. Snímek na mě působil znepokojivě a zničehonic jsem vnímal velmi chmurné, až morbidní nálady, byť jsem na dnešek spal dobře a ráno snídal mléko a čokoládové cereálie s roztomilou blonďatou vílou na obalu. Teď byla dobrá nálada pryč.
Uvědomoval jsem si svoji smrtelnost, a hlavně malost v tomhle světě, která mě naplňovala beznadějí. Najednou jsem měl pocit, jako by můj pomíjivý život byl ještě pomíjivější a každá jeho vteřina zbytečnosti. Při pohledu na obrázek jsem slyšel jeho volání - umři, umři, umři, není to zlé, je to jen jiná varianta života.
Než jsem se zvedl, abych došel pro břitvu, ještě jednou jsem si článek přečetl, pozorněji, a pochopil, že nejde o tu slečnu, ale o ten náhrdelník, co má na krku.
Oddychl jsem si a uvědomil jsem si, že zase tolik po smrti netoužím, že ta slečna si ve své nekromanii vystačí sama, a znovu si přečetl zvláštní citaci paní z charity.
"Osobní vztah k sebevraždě..."
To je hezky řečeno. Je to jako byste se bavili o příbuzných, které na rozdíl od jiných rádi vidíte. Takový milý osobní vztah ke své vlastní destrukci. Jinými slovy: "Až se budeš zabíjet, měj se u toho rád."
Podle problémů, jaké paní z charity má, si člověk opravdu musí připustit, že se lidi na světě nudí a vymýšlejí kraviny.
Prostě nuda... to umí každej... podrž mi pívo... jedu vole...
A pak do toho článek o rasismu v Tesle. Znal jsem jenom jednu - v Hloubětíně, ale tu nedávno zbourali. Hrála ve filmu Romance za korunu. O několik let později dvě zastávky od ní točila klip Petra Janů a já poprvé v životě viděl někoho známého z televize. Ale že by Teslu bourali kvůli rasismu, to bych neřekl.
Až později jsem se dočetl, že šlo o Teslu ve Spokojených státech a rasismus se děl na pracovišti, kde pracoval, a to opakovaně a nějaký pán z toho byl tak frustrovaný, že si stěžoval a stěžoval a stěžoval, až vysoudil balík, aby už nikdy pracovat nemusel.
Na tom je vidět, že Americký sen pořád funguje a že stačí trochu píle a trpělivosti a dosáhnete vrcholu.
Pán si stěžoval, že se s rasismem setkával, když čural, protože rasismus na něj koukal z graffiti na toaletách.
Je vidět, že jsme pořád dál než Spokojené státy, protože s tímhle jsem se už setkal před pět a třiceti lety na základní škole, když někdo napsal na zeď, že jsem vůl.
O něco později na vojně to samé - ne že jsem vůl, tam byly horší nápisy. Ale vždycky mě zmátlo, když mi na jedné straně kabinky nápis řekl, abych se podíval na doprava - a já to udělal, a tam bylo napsáno, abych nekoukal a koukal se vysrat.
Vlastně si uvědomuju, že mě to urazilo. To víte, ona je móda si to všechno vybavovat později (tím nemyslím pána ve Spokojených státech, ten reagoval rychle) a pak si uvědomit, že vás to ranilo. Jen nevím, na koho žalobu směřovat, jestli na ministerstvo školství, obrany nebo i dopravy, protože co slyším v tramvaji, je taky výživné.
Ale mám pocit, že v našich končinách tohle na úrodnou půdu nepadne. Jo takhle nějaké to oznámení za dotace, to jo, ale za něco jiného, pro lidi, to ne.
A než by se ještě tím někdo v potřebné výši zabýval (víte jak to myslím, love, tintili untili, cash vole,) spíš se vám stane, že vám někdo pošle nový náhrdelník.
V horším případě jen tu slečnu.
