Na Palmovce ho znají, protože se nedá přehlédnout, a hlavně ani přeslechnout. Když máte štěstí, setkáte se s ním jenom takhle.
Sedí skoro nahý opřený o zeď prvního domu u synagógy, nejspíš proto, že rád dává na obdiv své tělo, na kterém je vidět, že s obezitou nemá problém, i když jeho dietu by asi ne každý chtěl zkusit – nebo ji vydržel.
Nejde ani tak o dietu, ale o to, co obnáší a jestli se k ní dají sehnat ingredience. Ale tenhle si je vždycky nějak opatří, a když mu to náhodou nejde, křičí, vzteká se a napadá lidi a sprostě jim nadává, takže každý kolem něj raději zrychlí krok, či se mu úplně vyhne a dá si větší kolečko kolem synagógy.
Tomuhle je svět ukradený. Má tu výhodu, že jemu se všechny ty světové problémy smrskly do mikrosvěta vlastních potřeb a tužeb a všechno za nimi je neuvěřitelně daleko a bez zážitků, že mu vůbec nestojí za to o nich přemýšlet.
Svět ale mění jiné lidi a ti si právě podle té změny začali myslet, že ho taky změní, a to nejvíc na místech, kde se moc změnit nedá.
A tak není tomu dávno, co se Palmovkou nesl ženský ječivý křik, přesně ten, jaký se ozývá, když se žena brání nespravedlnosti nebo jí berou od prsu dítě. Ale bylo v tom křiku ještě víc. Jako by bojovnost, a to právě objevená bojovnost, právě si uvědomena, vykvetlá jako květina, kterou nikdo nikdy dosud neviděl.
„Tak von se tady válí, prase!“ volal ten ječivý křik, „a vostatní tam umíraj. Dobytek jeden feťácká. Di! Di! Kdyby si chípnout tady chtěl, když už nejsi tam!“
Bylo by nemístné popisovat dál přímou řečí, co ta paní všechno na toho jednoho říkala, ale nelze znovu nepřipomenout onu bojovnost, nebo chcete-li vervu, s níž nechala promluvit svůj názor – a který říkala pořád dokola, dokud tím nezaujala skupinku policistů stojících vedle policejní dodávky.
Možná paní neslyšeli, možná ji nechtěli slyšet, možná jejich debata přehlušila všechen křik kolem – tak či onak, byla to minulost, protože paní mezi ně vběhla jako lvice do stáda a hned policejní kusy naháněla směrem k domu vedle synagógy.
A tak se tak stalo v tom poledním čase, kdy Palmovkou procházeli lidé, co si šli za svým, v tom čase, kdy bezdomovci na lavičce řešili nebožtíka Vencu, který vždycky uměl na noc sehnat nocleh, a tak nakonec umřel na ulici ve dvě odpoledne, v ten čas, kdy prodavačka ve stánku s grilovanými kuřaty už unaveně odpovídala na několikráte již tázanou otázku starostlivých občanů – „jakpak je dnes u vás doma?“ – v ten čas skupinka policistů obklíčila polonahého feťáka, který ani nevěděl, co se děje, protože nic nedělal, a za jediný prohřešek dnešního dne považoval, že se před chvíli svlékl a řval jako král Kong a ukazoval své tělo procházejícím na trávníku vedle zastávky.
Nevěděl vůbec nic. Ani nevěděl, proč na něj paní křičí. Policisté ji museli přidržovat gesty ruky, aby se na toho neznalce nevrhla a třeba mu nechtěla ublížit. Seděl a koukal a mazlil se s dvěma litry vína v plastové lahvi, které koupil u Vietnamce vedle a teď jí hladil, jako by to bylo jeho dítě, jeho všechno, jeho nejvíc ze všeho.
„Máš jít bojovat!“ ječela paní a on koukal na policisty a nevěděl, jestli je to nějaký příkaz, nebo výzva – jestli má jít do rohu a připravit se.
„Uklidněte se, paní!“ řekl policista, což bylo pro toho muže překvapení, jelikož to policista neříkal jemu.
Muž nevěděl, jak se co a jak myslí. Koukal na policisty a na paní, jako když kouká dítě na debatu dospělých a neví, o čem se vede řeč.
Ale věděl něco jiného.
Věděl, že paní a policisté odejdou, poněvadž vždycky odejdou, a život půjde dál a on se lidem zase hezky ukáže a sežene něco na svoji dietu.
Svět zase bude v pořádku.
