O sebevědomém Koblížkovi (nedělní pohádka, ta od dvou)

Na pohádkách je milé, že každý posluchač, čtenář či divák si může svým způsobem vyložit její smysl. Proto u pohádek víc než jinde platí, abyste neříkali, o čem jsou – mohou být totiž o něčem jiném. O něčem, co sami nechcete.

Paní Koblížkové a panu Koblížkovi se narodil malý Koblížek. Paní Koblížkové se tak moc a moc malý Koblížek líbil, že ho hned začala plnit marmeládou a plnila ho hodně, až byl velký a kulatý a pořád se usmíval.

Pan Koblížek tatínek sice namítal, aby ho tak neplnila, že by mohl prasknout, ale paní Koblížková svého muže okřikla, že ničemu nerozumí a že si bude plnit Koblížka, jak jen bude chtít.

A to víte, že paní Koblížková měla slovo, protože byla mnohem větší a plnější než pan Koblížek, a tak ji pan Koblížek poslouchal a ani nemuknul.

A malý Koblížek rostl a byl díky mamince tak velký a plný, že si na něj nikdo neměl a nikdo si na ně něj netroufal. On si taky tedy na něj nikdo troufat nechtěl, protože Koblížek si s nikým nehrál, protože nikdo kolem dokola neuznal, že je tak velký a naplněný a že je tak největší na celém světě. Ale to Koblížku nevadilo a nevadilo mu, že ani nemá kamarády, on měl maminku paní Koblížkovou, která ho měla vždycky ráda a pořád ho plnila a plnila a Koblížek rostl a rostl.

A Koblížek byl dospělý a našel si k sobě pěknou Buchtičku. Krásnou, pocukrovanou, plněnou sladkými povidly, takže slečna Buchtička byla sladká a pořád se usmívala na mnoho způsobů. A jelikož se oba měli rádi, tedy Buchtička si to tak myslela, byla svatba.

Koblížek hnedka po svatbě Paní Buchtičce-Koblížkové vysvětlil, že je tak velký a naplněný, že ho musí obdivovat, a že bude vždycky větší plnější než ona, a tak ho musí mít moc ráda, poněvadž to se ne každé Buchtičce povede, aby měla tak velký a hezký Koblížek za manžela.

A Buchtička kývla hlavičkou a uvědomila si, že Koblížek má pravdu, protože ona nikdy nepoznala jiné Koblížky, a když jiné nepoznala, tenhle tedy mluvil pravdu, a navíc ji Koblížek zahrnoval dalším a dalším cukrem, aby ho měla na sobě hodně, poněvadž podle množství cukru se pozná spokojená Buchtička.

Jenže nic není zadarmo, a tak za cukr musela paní Buchtička pořád pana Koblížka plnit a plnit další marmeládou, aby byl větší, a musela mu o té velikosti říkat, jak je velký a kulatý a že žádný Koblížek není jako on, a když mu to neříkala, tak bylo zle, a pan Koblížek se zlobil a říkal, že když to říkat nebude, tak už žádný cukr nebude a že nikdo jiný jí cukr nedá a skončí někde ošklivá nepocukrovaná a bude strašně nešťastná a nikdo ji nebude mít rád.

A tak si spolu žili dál a narodili se jim Koblížek a Buchtička a všechno vypadalo, jak vypadat má, to znamená, že ostatní dobroty kolem viděly, jak jsou všichni šťastní, jak se usmívají a mají na sobě hodně cukru – jenže domů k nim nikdo neviděl, a tak neviděl, že to tak spokojené není, že pan Koblížek chce víc a víc, aby mu paní Buchtička říkala, jak je velký a velký a dál a dál ho plnila marmeládou, a plnila ho až po okraj, a paní Buchtička z toho byla smutná, protože si uvědomovala, že pan Koblížek cukr má, a má ho hodně, ale tolik moc jí ho nedává, a co chvíli ho taky usypává na jiné Buchtičky, které ani pořádně neznala.

Paní Buchtička byla smutná a nevěděla, co má dělat. Tolik se snažila všem vyhovět, ale vůbec nevěděla, čím pana Koblížka plnit, poněvadž si myslela, že mu dává úplně všechno, a navíc i ona si myslela, že už ji tolik necukruje jako dřív. Ale panu Koblížkovi jako by to bylo jedno, Řekl si, že když ho neplní paní Buchtička, naplní ho jeho děti, a tak jim podstrojoval, sypal je cukrem, aby mu na oplátku říkaly, jak je úžasný, jak je velký a jak je mocný.

Ale to se paní Buchtičce nelíbilo. Žádná maminka totiž nemá ráda, když jejich tatínek si hraje s dětmi takhle, a není správné hrát hry něco za něco, a tak se před děti postavila a chránila je a říkala panu Koblížkovi, aby toho nechal, že tohle dětem dělat nebude.

Pan Koblížek se urazil. Na tohle přeci nebyl zvyklý, aby se s ním někdo bavil tímhle tónem, tak se sebral a odkulil se z domečku pryč, aby ostatním ukázal, že jim bude moc chybět.

Ale on nikomu nechyběl. Možná trochu, ale děti si maminku užívaly a byly rády, že nemusí nikoho plnit a nikoho se nemusí bát, kdyby ho náhodou plnily špatně, protože to tatínek Koblížek vždycky moc křičel.

Ale pan Koblížek to tak nenechal. Udělal to, co takový Koblížek dělává, a to že se začal plnit sám. Sám si říkal, jak je velký, jak je mocný, jak je potřeba, jak je moc kulatý, jak je moc hezky cukrovaný a je ten nejúžasnější Koblížek, jak mu to vždycky říkala jeho maminka.

Jenomže to není dobře, když se Koblížek začne plnit sám. Když se moc sami plníte, může se snadno stát, že se přeplníte. A to se taky panu Koblížkovi stalo.

To vám byla rána.

Najednou všude byla marmeláda – na stěně, na stropě, na nábytku. Všude jenom marmeláda – a ne moc dobrá. Víte, když se plníte vším možným, různými chutěmi, nikdy to nebude tak dobré, abyste se po tom olizovali.

A co pan Koblížek? No ten se roztrhl tak, že po něm kromě marmelády nic nezbylo. Protože když se plníte tím, co vlastně není důležité pro ty ostatní, nikdy z vás nic nezbude.