Nošení roušek nepomáhá, a tak je budeme nosit všude (věčná otázka PROČ?)

Všímáte si, jak rychle zase uteklo 14 dnů? Kolikrát se zdá, že je to méně, ale já vládě věřím, že dny zná.

Je tedy pravda, že se jí kolikrát do dvou týdnů vejde těch 14 dnů víckrát, ale to už je česká flexibilita poukazující, že my jsme vždycky byli národem, který se umí k věcem postavit po svém a nějaká neměnná pravidla jí moc nevzrušují.

Vždycky když se děje něco velkého, a pandemie u nás je skutečně velká (nebo se tak tváří), je dobré si položit otázku – PROČ?

Co tím kdo získá? Kdo to získá?

Tyhle otázky si pokládám, protože i když jsme Češi a známe píseň proti trudomyslnosti, nejsme natolik hloupí a sobečtí, abychom kašlali úplně na všechno a na všechny, a tudíž je zvláštní, že v měřítkách nakažení dosahuje světového Topu.

Je to samé nařízení, je to samá izolace, ale pořád to nepomáhá.

Proč? Co tím kdo získá, kdo to získá?

Odpověď na otázku, obdobně jako odpověď na mnoho jiných otázek – je Peníze. Peníze jsou hnací motor mnoha věcí. Moc a síla jsou až za nimi.

Jsou sice lidé, kteří to myslí s jinými lidmi dobře, ale nikdy se nedávají do part. Dobří lidé jsou většinou samotáři.

Objevují se konspirační teorie, že je záležitost s pandemií řízená. Já jsem její zastánce. Ne že bych jí kázal a odhazoval roušku a strhával je jiným, ale patřím k těm, co už nemají důvod ovládat se strachem – na to jsem ho už v životě zažil dost.

Že je Covid řízený, poukazují některé body. Už jenom ta lidská nejednota v názorech je zarážející – a pokud byste chtěli vědečtější přístup, vzpomínám si na teorii Overtonova okna, teorii o zařazení nezařaditelného – kde jedna ze záležitostí, jak pracovat s novou věcí je, že jí budete měnit jméno.

Už tohle je zarážející, protože zatímco na jaře a dále a na nás útočil Koronavirus a byla karanténa, dneska už je to Covid-19 a hrozí lockdown. Jména se mění proto, aby lidem nezevšedněla a oni se náhodou nepřestali bát.

Ale vraťme se k otázce PROČ?

My jsme součástí Evropské unie a Evropská unie miluje ze všeho nejvíc dvě věci. Ta první jsou komise.

Zbožňuje komise na všechno. Jak může vytvořit komisi, už je na světě a má hned mezi svými věrnými hromadu zastánců, a hlavně potencionálních členů. Věřím, že brzy se objeví komise, která bude zvažovat dopady pandemie na společenství, a podle jejich výsledků se v následujících měsících a letech začnou rozdávat dotace – případně kolik kdo do EU odvede.

Je přirozené, že kdo na tom bude hůř, měl by dostat víc – nebo dávat méně.

Druhou věcí, kterou EU miluje, jsou statistiky. Statistiky jsou její Biblí. Statistika rozhoduje mnohé. Ne vše, ale mnohé.

Někdo od nás ví, že do budoucí komise se jenom tak nedostane, natož aby ji ovlivňoval. Ale pokud ji neovlivní zevnitř, může zkusit jinou cestu. Podle hesla – Lepší první v pekle než v druhý v nebi.

Statistiky nám nahrávají, že jsme na tom špatně, a spolehněte se, že budeme ještě hůř. Já osobně jsem Vánoce už škrtnul, jelikož když slyším, že premiér už mluví o tom, že je rozhodnou sami lidé svým chováním – je nyní už pro věc budoucí jasno věc, že už jsme to podle něj podělali, a zase se přitvrdí.

Bude hůř – ale to neznamená, že by to bylo pro nás doopravdy špatně. Víte, kolikrát si myslím, že právě někdy zprávy, jak je to kolem horší a horší, právě v nás zažehnou cosi, že vnitřně se nám stavy lepší a vnímáme svět trochu jinak, trochu líp, jak by si to třeba skutečný svět přál.

Říkám ten skutečný, ne ten, jemuž někdo vládne a ovlivňuje nás jím jako šňůrky na marionetě.

Vlastně se řídíme tím heslem, co už tady zaznělo – Lepší první v pekle než druhý v nebi.

Ale co je vlastně pro koho Nebe nebo Peklo?