Rodiny jsou různé, a ne pouze ty pokrevně spřízněné. Jsou to i společenství, v němž jsou lidé spojeni, nejen že to tak chtěl zákon a geny, ale třeba, že jsou ti lidé spojeni porozuměním a společnou snahou.
Máme hokejovou rodinku, tramvajáckou rodinku, může být i politická rodinka s jedním papá – já jsem třeba členem jedné blogerské rodinky. Tohle označení nemám od sebe ani jsem ho nevymyslel, ale mockrát jsem ho slyšel kolem mě, a tak na tom něco bude.
V téhle rodince se hodně píše a hodně diskutuje. To k sobě patří. Jenomže ono je psaní a psaní, a je diskuze a diskuze. Je správné, když se diskuze drží tématu psaní, a nikoli psaní, poněvadž pak to není diskuze, ale je to právě ta diskuze, o níž jsem mluvil, že se stane z diskuze – snad je Vám to jasné.
Poslední dobou, a to tak myslím poslední tři týdny (ale ono to bude mnohem déle) se mi zdá, jako by se z diskuzí vytrácel duch povídat si a diskutovat, a z místa pod „psaním“ se stala zvláštní aréna, podobná těm z filmů, co se odehrávají v naší budoucnosti, ve které se stalo něco moc špatného, poněvadž nad tou arénou se rozléhá skandování: Dva vejdou, jeden odejde!
A teď chvíli vážně.
Možná nejsem sám, kdo si všiml, že v naší rodince to jako by vře a jako by se i trochu rozdělovala na klany a frakce, které buď spolu bojují, případně uzavírají společenství v Orwellově stylu a jdou proti někomu třetímu. Oddělení od skupiny poznáte snadno – chodí to stejně jako všude jinde: nejprve vám řeknou, že jste se změnili. Pak vás chtějí pomyslně zabít.
Opakuji, že je to pouze můj pocit. A těch pocitů je víc. Jedním z nich je i poznání, jak mnozí o druhých ví všechno a nebojí se své poznání či uvědomění druhým interpretovat bez potřeby, řekněme, bližšího poznání pravdy.
Člověk by jinak řekl bez důkazu. I když s těmi důkazy je to taky složité. Třeba takový facebook. Člověk si myslí, že najde přátele, a najednou někde něco napíše a někdo jiný ho hned vyzve, aby předložil důkaz. Možná normální věc, ale ne mezi přáteli. Mezi přáteli nebylo potřeba důkazů. Přátelé si věřili – načež si zase rychle uvědomíte, jak to s tím přátelstvím někde na internetu ve skutečnosti je. Podlehli jsme kouzlu kliku, a už nás mají.
Ale zpět k naší rodině. Pořád mám pocit, jako bychom někde škobrtli. Něco bylo blbě, něco se ztratilo. Kdybych napsal, že upřímnost, asi bych lhal – spíš myšlenka o upřímnosti. Otázka, na kolik taková upřímnost a pravda snese vedlejších uliček nebo kudrlinek na okrasu.
Hodně lidí je najednou ve psaní pod psaním se vším rychle hotovo. Jako by právě pisatel dával někomu najevo, že ten a ten do party nepatří, a je potřeba ho označit jako terč pro ostatní, aby se později poznalo, kdo další s námi bude kamarádit, a kdo půjde proti.
V tomhle stavu je potřeba si i krýt záda, takže, a to mě překvapilo, se už objevili lidé, kteří si něco napíšou, popíchnou, trošku si zalžou (malá lež přeci neškodí), a už rychle odcupitají internetem kamsi jinam, aby si těm a těm postěžovali, jak jsou támhle a támhle lidi na sebe oškliví.
Dřív se takovým lidem říkalo, že jsou krysy, dneska, že jsou ti lidé morálně flexibilní.
Jak jsem mluvil o té lži, kolikrát už ani nevím, kolikátá z nich by měla být pravda a do hlavy se mi cpou nejrůznější citáty, jako že třeba pravdu mezi dvě lži krásně schováte, nebo že kdo se mýlí, pokládá upřímně lež za pravdu. A další a další.
Až je mi smutno, když něco musím číst – a tak hodlám do budoucna reagovat tak, že lidem, o kterých vím, že jim vadím nebo mě pomlouvají či o mně zcela vědomě veřejně lžou, tak takovým lidem nebudu v diskuzích odpovídat ani na ně reagovat. Není už důvod.
Rodinka nepadla, to se nestane. My jsme velká rodina. A jsme svým způsobem mocná rodina, jenom o své síle tolik nevíme, případně když ano, tak o tom ze slušnosti nemluvíme. Škobrtli jsme – ale držíme se dál.
Ale taky dost po sobě koukáme. A někdy přivíráme oči, jako bychom se chystali ke skoku.
