Kdo cestuje MHD, tak se s tím nejspíše už setkal. Sedačky vedle sebe, na jedné sedí vážený klient, vedle něj jeho vážený batoh. Oba se dívají z okna a nevnímají svět.
Zažil jsem, že za mnou přišel muž a žádal mě, abych šel takovému klientu vysvětlit, že si chce sednout. Zvláštní na případu byl věk toho muže, co přišel – nebyl to důchodce, u něhož byste pochopili, že se třeba bojí jednat, nýbrž muž ve středních letech, mladší než já, a rozhodně žádné ořezávátko.
Řešit jsem to šel, protože od toho tam jsem a věta, již používají mí kolegové, že se musíte sami domluvit, není v souladu s provozními předpisy. Vážený klient se omluvil a batoh začal chovat jako velké mrtvé děcko. Muž si sedl a koukal z okna. Když klient vystoupil, na jeho místo si položil kufřík a oba se koukali z okna.
V autobusech na čtyřce – viz foto – je místa víc a často se setkávám, že je právě obsazena jedním člověkem, který má s sebou celý svět a ten ostatní je mu úplně ukradený. Jako by právě čtyřka bez koupelny se stala celým jeho útočištěm, jehož pronájem na tu krátkou dobu, než ho řidič vyhodí, nic nestojí, ale na chvilku může mít význam větší než dvacka od štědrého mecenáše.
Ale zpět z poetiky zpátky na zem. Čím víc věcí je vám v životě jedno, na o to větší problémy se společností si zaděláváte. Tenhle mladík si však problémy nepřipouštěl. Seděl si a balil cigaretu, a co mě zaujalo nejvíc, olizoval cigaretový papírek přes roušku, čímž ochrana byla zajištěna, a šlo tedy o zdravé kouření.
Lidi ho ignorovali. Dokonce si k němu nesedli, aby nerušili jeho svět, to raději vynadali důchodkyni, která měla vedle sebe košíček se zeleninou – což bylo zbytečné, protože kolem bylo místa dost. Mladík se opřel, cigaretu za uchem, roztáhnul ruce, jako by chtěl uvítat celý svět – a nakopnul batoh, aby mu nespadl v zatáčce.
A já jsem si uvědomil, že víc místa ten člověk nepotřebuje, že tohle mu úplně stačí a k jeho štěstí víc netřeba, protože byl v lince 177 a ta pojede daleko, tak daleko, jako by to bylo na konec všech časů.
+++
Ale abyste si nemysleli, že podobné problémy nemají i lidé, kteří by se o místo podělili a mají rádi společnost. Není to tak dávno, co si takhle ke mně na čtyřku přisedly dvě dívky, jedna před mě a druhá vedle. Ta přede mnou chtěla s kamarádkou komunikovat, ta vedle mě se ošívala.
Měla problém, se mnou, s mým zadkem, neboť je větší a ze strany se chtěl s dívčiným zadečkem kamarádit.
Druhá si chtěla povídat, ale kamarádka povídá.
"Já tady nemůžu!" říká.
"A proč jako?" ptá se kamarádka naproti.
"No nemůžu," pípla slečna stydlivě.
A já to vysvětlím, když řeknu:
"Protože mám velkou prdel!"
