Váš druhý příběh mi připomněl zážitek z dob, kdy ještě se nenosily roušky a vůbec bylo tehdy ještě volněji.

I když mně tenkrát volněji rozhodně nebylo. Nějak jsem se zdržel a musel jet domů posledním autobusovým spojem, který býval tradičně značně plný.

Když jsem stál na jednom z předních míst ve frontě cestujících čekajících na ten spoj, těšilo mne, že po zakoupení jízdenky si budu moci sednout, dokonce vybrat sedačku, a nebudu celou cestu stát někde v uličce.

A vyšlo to. Našel jsem pohodlné místo u okna v přední části a těšil se, jak si po náročném dni tu půlhodinku cesty zdřímnu.

Najednou, ještě v nástupní zastávce mě zarazilo, když stojící autobus se náhle zhoupnul a naklonil. Příčinou byla k řidiči po schůdcích se blížící dáma středního věku korpulentní postavy. Jen jsem nechápal, jak skrz šíři nástupních dveří se vůbec mohla do vnitřních prostor autobusu dostat?

V době kdy si kupovala jízdenku byl autobus poměrně zaplněn, a já začínal mít obavy, neb jedno z mála volných míst bylo vedle mě. A obava se naplnila!

Dáma by bývala uličkou asi bez rizika odřenin boků patrně moc daleko nedošla, a tak beze slůvka dotazu, zda je zde volno, dopadla svou rozměrnou hýždí na volnou sedačku vedle mne. Ve chvíli dosedu, či spíš dopadu na sedačku se jí vahou horní části těla zadek ještě rozšířil natolik, že mne zcela nekompromisně přiskřípla na vnitřní boční stěnu busu. V tu chvíli mne přepadly navíc obavy, aby následkem toho tlaku neprasklo okno, či se dokonce nevyboulil bok autobusu. A k tomu jsem si ještě nebyl jist, zda dojedu do cíle bez prasklých žeber, kyčelních a pánevních kostí, či zda vůbec živ dojedu, protože jsem se ani nadechnout nemohl. Ta cesta se stala hrůznou nezapomenutelnou vzpomínkou, kterou bych už nikdy zažít nechtěl.

Tak se nedivte, pokud máte i díky profesi řádně rozsezený a široký zadek, že tehdá ta slečna prostě promluvit "No, nemohla".

I já jsem zažila něco podobného na cestě ze Šumavy do Prahy, možná mám ještě dnes deformovaný bok z bočnice autobusu i když je to už poměrně dávno...

A nejlepší jsou ti, co si v tramvaji, metru nebo v autobuse nesundají batoh. Především když je plno. Mám podezření, že ho sundat ani nemohou, protože jim k zadům přirostl. Nebo že by to byla jen bezohledná individua?

V Ostravě to řeší velmi rázně. Drsný havíř klidně praští batohem ze sedačky o podlahu vozu. A proto si to tam na rozdil od Prahy, Brna nebo Českých Budějovic nikdo nedovolí.

V Ostravě brzy ráno jeli autobusem havíři na šichtu a jedna paní se domáhala uvolnění místa k sezení slovy: Pusťte dámu sednout. Havíř odpověděl: Dámy vstávají v devět, a bylo to.

Tenhle blog mne bavil! Člověk si vezme tolik prostoru, kolik mu druzí dovolí. A dovede se, někdy i uskromnit.

Príma postřehy.