Viděl jsem na Palmovce televizi dokument o opičkách. V komentáři zaznělo, že se chovají stejně jako lidské bytosti. Něco na tom bylo.
Tlupa se krmila pod stromem spadanými plody. Některá opice se hádala s jinou o lepší sousto (a došlo i na facku), vůdčí samec se vyhříval na sluníčku a škrábal si varlata, budoucí vůdčí samec si je škrábal o kousek dál. Opice matky hlídaly své ratolesti, které se jich držely na břiše jako klíšťata. Skutečně jako lidi.
Lidské matky si taky hlídají své děti, to není nic nenormálního, spíš naopak, ale jako řidič prostředku hromadné dopravy v nastávajícím předvánočním čase se musím ptát, proč si je hlídají úplně všude, to jest, proč s nimi cestují po celé Praze, hlavně i o víkendu, a navštěvují s nimi právě započaté vánoční trhy a kočárky strkají a přejíždějí nohy jiným návštěvníkům? Právem se sám sebe ptám, proč si někoho nenajdou na hlídání a nevyrazí na trhy samy? Určitě by takové cestování bylo mnohem pohodlnější než se cpát do přeplněné tramvaje a stavět na plošině zvláštní stavby s kolečkovými základy.
Přirozeně taková správná maminka taky nastupuje jako poslední – což jsem opravdu nikdy nepochopil, a musím se tázat, zdali je chyba v lidech, že je nikdo do tramvaje dřív nepustí, nebo se samy bojí o místo vepředu bojovat? Že mě chtějí jednoduše zdržovat svojí hloupostí a neohleduplností mě coby gentlemana ani nenapadne.
Přirozeně nemluvím teď o maminkách, které si jedou vyřizovat své záležitosti a nechtějí děti strkat do školek, do té univerzální zimní líhně chorob, jež přeskakují z děcka na děcko, jako když zajíček střídá své jamky. Ačkoli dodávám, že všední den mezi devátou dopolední a druhou odpolední je na vyřizování ohledně dopravy a vytíženosti spojů lepší volba nežli devátá, desátá večerní o víkendu, kdy by malé dítě raději kočárek vystřídalo za postýlku, a vůbec by celkově nerado couralo po Praze.
Musím přiznat, že vůči maminkám s kočárky (těm hloupým, co se dokážou cpát i do plné tramvaje a neexistuje pro ně zákon o působení tlaku na hustotu, jinými slovy pověste ty, kteří mluví, že se nevejdu) začínám otupovat. Zaplavuje mě apatie a už mě nebaví dokola vyprávět a poučovat, že čas na konečné je pro řidičky a řidiče čím dál tím vzácnější – a začínám tak propadat pocitu, že jej vůbec nepotřebuju, a pokud se mi zrovna po několika hodinách kroužení bez přestávky nechce na toaletu, jde vlastně o hovno.
Přesto si tu otázku pokládám dál, proč se mladé maminky tlačí v hektických časech do centra dění (většinou ještě s o trochu větším děckem po boku, které nestíhá a z obrů kolem sebe si do budoucna tvoří traumata se šklebícími skřety a padajícími věžemi) a nevychutnávají předsváteční pohodu jinak – jinými slovy: proč nevychutnávají pohodu?
A přišel jsem na to. Už o něco dříve. Pamatujete na festival světel? Jak se promítaly na kostely a tak podobně různé obrazce a pohyby? Nevím, jak se program jmenoval, ale mezi řidiči měl název Dopravní bordel aneb Pražáci netuší, že existuje metro.
Nic víc tenkrát o obyvatelích Prahy nebyla větší pravda. Přemisťovali se zásadně tramvajemi, a to v takovém množství, že čekání na stanici tři a více minuty nebylo nic zvláštního, navíc počet cestujících a jejich hustota na metr čtvereční způsoboval, že se z vozu vytrácel kyslík.
Přirozeně cestovaly i maminky s kočárky – a právě tady jsem si tak nějak uvědomil, co je vlastně na tom cestování láká. Tedy ne přesně ve voze, nýbrž tenkrát na Náměstí Míru okolo desáté večer, když jsem viděl jakési moderní rodiče – otce, který držel sotva roční dítě nad hlavou a třásl s ním jako s obřím kusem krkovice a říkal:
"Jen se dívej, Shakiro, jen se dívej!"
Dítě evidentně nejevilo o program zájem. Spalo, hlavu na stranu jako umrlec, od pusy se mu táhla kouzelná slina, která může mít metr a nepraskne.
Kdo jevil zájem, byli rodiče. Chtěli, aby dítě vidělo svět a od prvních chvil jej vstřebávalo všemi smysly a tvořilo si budoucí charakter. Nevím, jak Vy, ale moje nejranější vzpomínka je, jak si hraju na koberci s myškou na kolečkách (umělou s kolečky, já živý nic nepřidělával) a můžou mi být tak tři roky. Možná víc. Možná patnáct. Ale že bych si něco pamatoval z jednoho roku, to asi ne.
Takže se podobným moderním rodičům divím. Hádám, že když s něčím počkají, dítě jim to později určitě odpustí – případně nebude co odpouštět, neboť si nic nebude pamatovat.
Možná bychom si měli vzít příklad z opic z dokumentu. Moc před svátky neraisovat do zblbnutí a držet se doma a ochutnávat spadlé plody, matky nechat si dítě na dosah, nejlépe někde na těle, a koukat, jak vůdčí samec otec (pro nějž možná bylo těžší dítě zplodit nežli pro ženy porodit) si spokojeně škrábe rozkrok.
Pak budeme té rodinné, a třeba i vánoční pohodě o něco blíž.
