Jako řidič tramvaje toho po Praze vidím hodně. To dobré, i to špatné. Nad tím dobrým srdce zaplesá, nad tím špatným pláče. Je fajn vidět, jak si lidé ještě pomáhají, že dokáží být ohleduplní, a někdy mě i překvapí lidé, u nichž bych překvapení nečekal ani náhodou. Tak to ale bývá.
Obdobně je to na druhé straně spektra. Říkám si, tenhle nebo tahle by něco takového, nebo jiného takového, neudělala ani omylem, a prásk, je to tam. Ale co se pořád divím.
Samozřejmě že nejvíc jako řidič vidím podivných přestupků a nesmyslných nápadů v dopravě. Zažil jsem řidiče, který se snažil osobním automobilem vybrzdit tramvaj, netuše, že pro tramvaje platí jiné brzdné podmínky, a nakonec to byl řidič automobilu, co skončil s tramvajovým spřáhlem v kufru. Viděl jsem několik řidičů (v tomto případě mladých, tak mladých, že jsem jim osmnáct let nevěřil), co mě předjeli na tramvajovém tělese, ukazovali prostředníček, a vesele si to brázdili po zatravněném svršku, až do chvíle, než skončili s předními koly v prohlubni a auto udělalo "skříííp". Rád dodávám, že jsem po příjezdu k nim mohl ukazovat prostředníčky i na nohou, ale neudělal jsem to, a namísto gest, jsem se zeptal, zdali teď ještě mají krom jízdy po trávě jiné přání.
Cyklisté jsou kapitola sama pro sebe (a tak jí píšu). Dalo by se říci, že s nimi vedeme nikdy nekončící boj, nekončící proto, že se asi nestane, že všichni neposlušní kolaři najednou zmoudří a budou se chovat podle pravidel. Někteří to dělají, a já jim za to děkuju, ale pořád jich dost zbývá, kteří si myslí, že když zrovna nechodí, jsou něco víc.
Nikdy nepochopím, proč když někdo vytáhne na ulici kolo, proč má najednou nutkání jezdit tramvají. Pochopím, když se mu něco stane, nebo když se zraní – nebo se stane něco, že nemůže šlapat – ale znám kolaře, kteří mají svoje úseky, jež odmítají jezdit, a cpou se do tramvají, a já se s nimi hádám, poněvadž je musím vyhodit, a oni nechtějí pochopit, že já to udělat musím. Věčný boj.
Úplně nejhorší kombinace je cyklista a nezodpovědný rodič – tedy spíš otec, protože matky, jak koukám, na svoje ratolesti dohlížejí při jízdě daleko víc. Ani bych nespočítal, kolikrát vidím, že otec vezme dítě na vyjížďku, nejlépe do centra, samozřejmě, jede kus před ním, a pravděpodobně doufá v nějakou přízeň osudu, že se nikomu nic nestane.
Já jako dítě taky jezdil, s otcem, a musím říct, že nebyla chvíle, aby mě předjel, a nechal samotného bez dozoru. A to provoz nebyl tak hustý a bezohledný jako dneska.
Zrovna včera jsem měl sedmnáctku, což je linka s mnoha zajímavými místy na nehodu, zvláště pak u Karlova mostu, u přechodu, s podjezdem a zúžením silnice. Ale koukal jsem, že i tady se na cyklisty myslelo. Už před zúžením je cedule jako kráva, kudy má cyklista jet, že se nemá tlačit k rohu, ale naopak se držet mezi kolejemi, kde je to pro něj bezpečné. A tu najednou, frrrnk, otec, a houby mezi koleje, ale pěkně u strany, kde je to tak padesát na padesát, že mu kolo sjede do žlábku, a za ním, tři metry, holčička, tak devět let, růžová přilbičky, růžová bundička, růžové tepláky a strach v očích.
Auta v protisměru se nešetřila. Hnala se jak s blbcem o závod a holčička jen tak tak držela řídítka a kolo částečně měnilo směr na způsob cik cak. Jel jsem za ní. Hodně daleko. Zvonit nemělo význam, to by se všechno jen zhoršilo. Stejný význam by nemělo, kdyby se holčička otočila a za sebou viděla červenou obludu, zazmatkovala a hodila to pod první protijedoucí auto.
Můžu říct, že na jejího tatíka jsem byl po celých těch dvě stě metrů, co jsem se ploužil pětikilometrovou rychlosti, pěkně nasranej. Skoro jsem měl chuť zastavit na Karlových lázních, vylézt z kabiny, chytit si ho na chodníku (kam u diskotéky suverénně zabočil, a málem sundal dav turistů) a něco mu říct od plic. Nakonec jsem to neudělal. Na chodníku zastavil (skutečně málem o turistu) a konečně se začal shánět po dcerce. Ta u něj zastavila, a jak jsem viděl, celá ubrečená.
Zajel jsem do zastávky, a než se vyměnili vážení klienti ze všech koutů planety, koukám zrcátkem dozadu, co tatík a dcerka. Nic moc. Kdo by čekal objetí nebo sušení slziček, nedočkal by se. Tatík stál nad dítětem jako Golem, držel se řídítek, a tvářil se jako Klaus před projevem, dívka sklopenou hlavu. Nakonec tatík naskočil na kolo a kličkoval mezi chodci. Holčička ho následovala.
Nejde podle jednoho případu (v tomhle případě), cokoliv rozhodovat. Třeba je ten muž skvělý otec, a tenhle omyl je jedním z těch omylů, který sice dětská dušička vytěsní a zahrabe kamsi do podvědomí (aby třeba ve třiceti začala koktat), ale jsou to právě tyhle okamžiky, při nichž se může stát, že žádné třicet nebude.
Doufám, že jako rodiče jste v rámci cyklistické výchovy na své potomky lepšími vzory, a díky vám se stane, za dlouho dlouho, že jeden starý tramvaják nebude mít s cyklisty v tramvaji žádné spory a nebude muset o nich s pravidelnými odchylkami psát svůj blog.
Zatím ještě musí, avšak zázraky se dějí.
