Když (jak) se píše blog

Zajímá mě nejen výsledek, ale u mnoha věcí a skutků celý proces, jak právě onen výsledek vzniká. Třeba jsou mezi Vámi podobní, a tak Vám přiblížím, jak vzniká takový blog - nebo jak i může vznikat.

Nejideálnější je pro mnohé činnosti klid - činnosti, u kterých si lze klid představit. Jsou takové, u nichž klid moc nenajdete, jako třeba, když řídíte tramvaj, avšak takové psaní blogu si lze v klidu dobře představit.

Jen si to tedy představte: místnost, klidná, případně s tichou hudbou. Nic v ní kromě hudby a svých myšlenek neslyšíte. Jste skoro jako ve svatyni, blíž něčemu, čeho se chcete dotknout. Cítíte vůni kávy ze šálku na stole, možná vůni nábytku, prostředků na jeho ošetření, třeba i vůni vonných tyčinek - případně cigarety, pokud na ně jste, možná místo kávy vůni alkoholu, abyste Múzu řádně poškádlili a trochu se rozpumpovali.

Pak už to jde samo, skoro. Prsty lítají po klávesnici, slyšíte svůj hlas, pokud si text říkáte (nebo nadáváte, když Vám to nejde), máte pocit, že i slyšíte přibývající písmenka na monitoru. Když jsem psal na psacím stroji, ani to nebyla představa, ale jako by skutečně každé písmeno a pak slovo svůj zvuk mělo.

Díky psaní na stroji i dneska buším do klávesnice počítače tak, aby to bylo slyšet. To se asi neodnaučím. Psaní musí mít fyzickou energii, kterou každým úderem písmenům a slovům předáváte a chcete ji poslat dál až ke čtenářům.

Takové psaní nemůže skončit špatně. Objeví se z něj něco velkého, přímo velkolepého. Něco, co zazáří a ukáže cestu. Změní čas a změní dějiny. Krása.

Až na takový detail, že takhle to není. Alespoň ne u mě. Škoda.

Poslední blog o politickém humoru jsem psal v prostoru Masarykova nádraží na zahrádce provozovny rychlého občerstvení, co prodává karbanátek v housce, a o klidu se mluvit nedalo.

Prvním zvukem při psaní nebyl klapot klávesnice, ale pokus odříznout stánek s občerstvením. Foto přikládám. Jestli se povedlo, nevím, musel jsem střídat linku dvacet šest.

Další zvuk byl klavír. Je to hezký nápad, jak si tady poslechnout hudbu, ale mohl by ho taky někdy někdo naladit. Nejlépe nějaký ladič pian. A pokud ne ladit, tak k němu nepouštět hodně malé dítě.

To byl koncert. Taková hudba dneska frčí. To je jedno, že se nedá poslouchat, ale je to hit. Dítě se do toho opřelo všemi deseti a hlavou a matka uronila slzu, jak je její dítě geniální.

"Kupte si košile!" volala žena v kšiltovce a ukazovala na košile naskládané na lavici. "Sléééééva! Mám posledních pěéééééét!"

Zdálo se, že košile než se se ocitly na lavici, visely někde na balkoně.

Dítě na piáno rozjelo další hitovku s názvem Blmblmpískhuuuh, čímž určilo hudební styl na příští sezonu. Zloději stánků řezali a košile nikdo nechtěl, i když na ně bylo upozorňováno. Do toho hlášení oznamovalo odjezd vlaku na Kolín a securiťák se hádal s bezdomovcem, který tvrdil, že nikam nepůjde, protože už druhou hodinu čeká na přípoj, a rozhodně není bezdomovec.

Do toho jiná maminka dvou dětí, o nichž si na rozdíl od té první nemyslela, že jsou geniální, kopla do dětské motorky, která urazila dva metry a pak spadla na bok. Starší dítě k ní přiskočilo, zvedlo, nasedlo a dvěma odrazy odjelo pryč. Mladší dítě začalo brečet a ukazovala na hračku.

"Jsi spokojená?!" křikla maminka na starší a snažila se mladší utišit.

Starší dítě sesedlo a začalo se drbat ve vlasech.

"Můžeš mi říct, jak se to chováš?" zeptala se maminka toho sotva pětiletého dítěte.

Dítě nevědělo. Druhé se utišilo a drželo se matky za ruku. Na motorce už nikdo nejel.

"Já tu ani nemůžu čekat, jo?" volal bezdomovec na ochranku a balil si svůj život celý ukrytý do několika tašek z Ikey.

Stánek se nepodařilo odříznout ani na podruhé, a je dost možné, že se o to ani nesnažili a jenom řezali kus železa.

Hit číslo tři - Rachmaninov Bíí bííí buch buch v mol. Oznámení, že vlak na Čelákovice odjede ze třetí koleje.

"Poslední košileeeeee. To je dobrýýýýýý..."

"Pane, tady nemůžete sedět!" ozval se hlas za mnou. Nebylo to na mě. Kluk od karbanátků mluvil se starším pánem, co si sedl ke stolku za mnou za zády. "To si musíte něco koupit."

"A proč bych si něco kupoval?" ptal se starší pán a ukazoval nakousnutý chleba v ubrousku. "Já mám!"

"Ale to musíte mít od nás, jinak tady nemůžete sedět!"

"Já mám."

"Ale ne od nás!"

"Hej pane, vám by košile slušela!" volala ženská.

Třísk třísk třísk do piána. Třísk buch, dldldldl...

Já psal do počítače o humoru.

"To je strašný," řekl pán a balil chleba. "Člověk si už ani nemůže sednout!"

"Poslednííííííí kouskýýýýý!"

A do toho já píšu kritiku na kýč politického humoru - a jako druhou rovinu si začnu myslet, že bych měl někdy napsat, jaké to je vlastně psát blog a jak by bylo pro mě i nepřirozené psát ho někdy někde v klidu.

PS: Někdy napíšu, jaké to je psát v posledním autobuse dne směrem na Vysočany, když s vámi autobusák vymete oblouk v Malešicích směrem dolů na Hrdlořezy.