Už jako malému mi říkali, že v Rusku je všechno možný. Jako dítě jsem tuhle poznámku bral daleko poetičtěji, než jaká byla zamýšlená politická skutečnost o jádru socialistického pudla, a představoval jsem si Rusko (sovětský svaz) jako zemi dobrodružství, pravdy, čokoládových lízátek a žvýkaček bubble gum, zemi, kde je nemožné možné a všechno funguje jako v pohádkách.
Asi vám nemusím říkat, že časem jsem pochopil pravý význam věci a rčení, a pohled se mi radikálně změnil, ovšem do té doby, než jsem si uvědomil, kde to vlastně já žiju.
Že žiju ve svobodné zemi, kde je možné, že po letech útlaku komunistického režimu, přišel na jeho místo režim rádoby svobody, jenž dělá z lidí ustrašené tvory a bere jim naděje a sny, a posílá je do stavu bezmoci, v němž se bojí o zaměstnání, bydlení, zabezpečení svoje a rodiny, kde je ve stavu, o kterém nerozhoduje on sám, ale lidé nad ním, a on je jim vydán na milost a nemilost jejich rozmaru duševním a podnikatelském.
Žiju v tak spravedlivé zemi, kde etnické menšiny na základě usnesení vlády jsou chráněnými skupinami, jsou vydržovány z dávek, a platí pro ně jiné zákony než pro většinu obyvatel, která je jimi terorizována bez možnosti obrany – v zemi, kdy je potencionální slušnost těchto skupin vyzdvihována, nehledě, že většina dělá to samé a nikdo je za to nevyzdvihuje, ani nepochválí.
Žiju v bohabojné zemi, v níž slova o Bohu jsou pouhou světskou kamufláží v boji o peníze (hromadu peněz), co říkají služebníci boží, kteří si chtějí pouze namastit kapsu a užívat si bohatství a blahobytu stejně jako podnikatelský ateista, nehledě na fakt, že se při téhle touze nijak neobávají smrtelných hříchů – a nejspíš vědí proč, protože kdo nevěří na hříchy a peklo, nevěří ani v Boha.
Žiju v zamilované zemi, kde milenka premiéra ovlivňuje chod státu, aniž je potrestána, a stejně jako kdysi Rasputin v Rusku, člověk kdo ví odkud, rozhodoval, přikazoval, a páni před ní padali na kolena, jen aby jejímu milenci udělali radost a ukázali, jak si ho váží a tancují na hraně ostří slušnosti a morálky.
Žiju v pracovité zemi, kde o práci kážou organizace plné lidí, kteří se poctivé práce štítí a slovy o ní si vytvořili dlouholetý byznys, aniž by se o lidi, co zastupují, skutečně zajímali, a jen pro oko a čisté svědomí občas vyhlašovali stávky, a lidu dávali svůj plesnivý chléb a divné hry.
Žiji v bezpečné zemi, v níž ochránci pořádku jsou pasováni do loutek na ulici, bez možnosti uplatňování zákonů, do loutek, kteří se rozhodují den co den, jestli mají alespoň trochu pomáhat, nebo se už na všechno vykašlat a držet se v ústraní, do loutek, pro něž platí jiná pravidla než pro zločince a za svoji práci mohou být kdekoli potrestáni.
Žiju v politické zemi, jejíž představitelé jsou psychopatičtí snílci, zloději, nebo lidé bez vychování, žiju v zemi, kde je morálka a čest postavena na roveň přežitku, v zemi, ve které víra v naději je pouhým snem v horečnatém stavu lidského blouznění, v zemi, kterou touha po moci, a penězích přeměnila na pustinu, po níž bloudí tisíce duší s jediným cílem přežít další den a probudit se do dalšího.
Žiju v mediální zemi, v níž bulvár je povýšen na solidní zpravodajství o dění v naší zemi, a podle svých měřítek ukazuje standardy a vychovává tisíce lidí v mylných představách o vlastním životě a budoucnosti.
Žiju v upřímné zemi, kde politická satira se dělá jednoduchým způsobem poukazováním na pravdu a na skutečnost kolem sebe, a lidé na ní reagují se smíchem a pokyvováním, s trochou smutku, protože vědí, že sami, i když volební kampaně jim pokaždé říkají opak, neudělají nic.
Žiju ve své zemi, kde je nemožné možné a noční můry mají pevnou podobu a tvář se zkřiveným šklebem a jejich vřískající smích zní po celé zemi, která omdlela a rozhodně není ve stabilizovaném stavu.
