Tenhle blog vzniknul ze vtipu – nebo spíš takového divadelního vystoupení v Galerii Fénix ve Vysočanech. Scénář byl dobrý, publikum ještě lepší.
O co šlo? Potkal jsem na jezdících schodech do patra mladého tramvajového kolegu ve společnosti krásné slečny, a kolega udělal tu "chybu", že mě s úsměvem oslovil a řekl cosi o tramvajácích, kteří jsou taky všude.
Víte, život tramvajáka není jednoduchý, a není ani jednoduchý s ním, tudíž jsem chtěl slečnu připravit na krušné chvíle, a jelikož míjení na eskalátoru není časově dobrým místem na vysvětlování o vstávání na ranní směnu ve tři ráno (proto jdete spát v šest a nemůžete lítat po barech) nebo práci o víkendech a ve svátcích – bylo zapotřebí ukázat nevyrovnanost ve vztahu jiným způsobem.
"Fuj, ty chodíš s holkou?" zeptal jsem se dostatečně nahlas, a to mi věřte, že do hlasu jsem dal jakousi měkkost a zvláštní, neobvyklou noblesu.
"No jo no!" odpověděl kolega a slečna trochu vyvalila oči.
"Ty jsi ale prase," říkám já. "To nevíš, že teďka letí být buzík?"
Slečna valila oči dál a já jimi zakroutil, jako bych byl neuvěřitelně dotčen.
"Zatracenej heťáku. Fuj, hamba!" dodal jsem a kolega se rozesmál a oba dojeli na konec schodiště a kamsi odešli.
Věc měla přirozeně dohru – na Palmovce. Kde jinde. Křesťani mají kostel, muslimové mešity, Židé synagogy, tramvajáci mají střídací body, a náš je na Palmovce. Kolega mi vyprávěl, že jsem slečnu pobavil a prý ho poté docela dlouho zpovídala. Já se držel role a dál jel rozezleného homosexuála, a to až tak přesvědčivě, že si kolegové ještě teď předávají, co o mně nikdo léta netušil
(I ta anabáze v manželství s Helenkou byl vlastně jen krycí fake.)
Ale nebyl bych to já, kdybych o celé věci víc nepřemýšlel a nedošel k názoru, který není nijak nový, že z homosexuality se stává jakýsi fenomén, jehož může využívat i ten, k němuž přímo nenáleží.
Co jsou vlastně zač ti lidé, kteří se mohou tímto fenoménem cítit dotčení, či pro něj předurčeni, a mají potřebu se zařadit do skupiny, do níž nepatří. Co tím získají?
Být tím, kdo píše (stále mi ještě nenáleží titul spisovatel, na ten jsem toho ještě napsal málo, a ještě míň vydal) je jako schizofrenik. Máte v hlavě mnoho svých vlastních variant, jež oživujete ve správný čas a jako doktor Frankenstein věříte v dobro svého výtvoru. Tudíž pro někoho jako já není problém se podívat na tuto problematiku z vlastní jedné, a zároveň několika stran.
Pavel-Pavla
Vod tý doby, co jsem si to uvědomil, se cítím hned líp. Je to jako by ze mě spadnul opravdovej balvánek. Se taky říká, že jo, že každý v sobě má ty dvě stránky, jak mužskou, fuj, tak tu ženskou, smajlík jako kravička. A je to jenom vo tom, aby ji člověk, co nejrychleji našel a zařadil se, jako na cvičáku, dupy dupy dup.
Já jsme ženská, tedy nepřímo jako transka, ale vím, že ta moje ženská stránka v mužském těle dělá ze mě něco jako motýlka, co se vyklubal z kukly. A už se taky jako motýlek cítím a celá bych se rozletěl. Taky jsem si koupila dívčí časopis. Byl tam jako dárek dámská vložka, a to víte, že jsem si ji hned na záchodku střihla a jako na povel měla pocit sucha a jistoty a pohody, že jsem chtěl, aby zase byly volby.
Mně to vůbec nevadí, že si společnost myslí, že jsem divná. Pořád jsou to křupky. A že nás jako berou, ty jako heťáci, to jen ukazuje, jak jsou povrchní a chtějí s námi zametat jako s chlupatým košťátkem. Pokrytci. Asi netuší, jak jsou doopravdy odporní a mě se z nich normálně zvedá kufr. Vůbec nic neví o mý jemný duši a že ta dušička je jako vajíčko, co vyteče, když se rozbije, a už nikdy nedostane tak dokonalý tvar a náplň. Hrůza. Pořád jsme přehlížení, ale čas odplaty přijde. A já jsem připravená. Pacinky.
Pavel – Gay
Víte, co je uvědomování si, že jste Gay? Je to puzzle. Nic víc. Skládáte dílky, aniž byste měli předlohu výsledného obrazu na krabici. Zkoušíte je dávat dohromady, sledujete kontury, čáry, barvy, cokoli – a vůbec nemáte radost, když se vám nějaké podaří spojit správně, protože pořád nevíte, jaký obraz nakonec složíte.
Mně pomohli kamarádi. Kamarádství, myslím to pravé, fyzické, ne facebookové, virtuální, je strašně podceňovaný. Zvláště přátelství s někým starším. Chápu, že mnozí z vás, když jim řeknu, že se kamarádím se starším gayem, hned myslíte na to, že mi to ten chlapák chce udělat do zadku – ale mýlíte se. V tomhle je to stejný, jako když vy heterosexuálové se kamarádíte s ženami. Sice tvrdíte, že Vám o nic s nimi nejde, ale tajně na ně myslíte, možná i hodně myslíte, ale něco ve Vás Vám některým nikdy nedovolí dojít za určité hranice
Jak říkám puzzle. Jakmile Vám někdo pomůže dosadit poslední dílky a vidíte konečný obraz, spoustu věcí si uvědomíte a sami sobě vysvětlíte. Ano, jste gay. Jasný jak facka. Akorát teď právě přijde to nejsložitější. Jak se s tím vyrovnat - a co dál.
Nemůžu čekat stoprocentní toleranci. Ta nepřijde nikdy. Vždycky se najde někdo, komu budu vadit tím, čím jsem a co jsem nemohl nijak ovlivnit. Já třeba nikdy nemůžu říct sám o sobě vlastní babičce, nepochopila by to – ale to neznamená, že to nemůžu říct vůbec nikomu. Je kolem dost lidí, s nimiž o sobě mluvit můžu. Nijak se od nich neliším. Myslím tím, co bych chtěl od života (vtipálci). Chci svoji šanci na štěstí.
Někdy se stane, že se najde gay, který se sám se sebou nevyrovná. Puzzle mu ukázalo obrázek, který se mu vůbec nelíbil – a podle toho se začal chovat. Začal přehrávat a sám sebe stylizoval právě do podoby těch parodií na homosexuály, kteří mluví se zvláštním "přitepleným" přízvukem, vymýšlí si ve vlasech a na obličeji různé barevné komedie, a pakliže ho potkáte na ulici, nepřehlédnete jej, neboť někdo takový se svým vzezřením a pohyby přehlédnout nedá. Hraje si. Sám se sebou. Říká na všechny strany, jak se sebou smířený, ale opak je pravdou.
Proto taky nechodím na všechny ty pochody Pride a jiné šaškárny, protože to jsou právě události, které tyhle typy vyhledávají. Chtějí přehrávat a chtějí být s těmi, co přehrávají taky. Není potřeba na sebe zvláštním způsobem ukazovat nebo na sebe poutat pozornost. Vy to taky neděláte. Taky jen chcete svoji šanci na štěstí – akorát na rozdíl od Vás já se držím za ruku s mužem, a taky ho miluju. Úplně stejně jako Vy ženy – smiřte se s tím. Já si tohle nevybral.
Pavel – zatracenej heťák.
Někdo s Evou, někdo s Edou. No a co. Je mi to fuk. Nerozlišuju lidi podle pohlaví, barvy kůže, věku – soudím podle toho, jak toho člověka vnímám v jeho chování vůči mně a ostatním. To by mělo stačit.
Akorát pořád nevím, o co komu jde, že mi tu toleranci pořád cpe přímo do pusy. Toleranci se vším. S pohlavím, s barvou kůže, s věkem – jako by se zapomínalo, že posudky se dělají jiným způsobem než říznou propagandou. Jako by ten někdo mi říkal, že právě mám kašlat na to, jak se kdo chová, ale choval se k němu podle jeho pohlaví, barvy kůže a věku. Jinými slovy: Ser na to, že je to hajzl, ale chovej se k němu slušně, protože je jinej než ty. Bezva. Takže, opět v překladu, mě ten někdo má za blbce a já mám jenom čumět a říkat iá iá iá.
Možná je to jenom proto, že ti lidé, kteří tyhle kampaně na cokoli vymysleli, skutečně hajzlové jsou a potřebují krytí. Ono se stejně všechno jednou provalí, nic neroste do nebe, ani lež, proto je potřeba si najít dobrou výmluvu pro svoje ne zrovna morální chování – a ta omluva bude: No to víte, ale já jsem to a to, a dělal jsem to, protože já mám jiné pohlaví, barvu kůže nebo věk.
Ne nedělal – dělal to jenom proto, že byl hajzl.
Je pravda, že heterosexuální běloch ve středním věku je v současném světě ta nejhorší varianta pro přežití. Všichni kolem dokola mají svá práva a své zastánce, o něž se málokdo stará, jak moc to mrví jinde, protože se podobných aktivistů obyčejní lidé bojí. A pokud ten, z něhož ten strach jde, si onen strach uvědomí, ne že se změní k lepšímu, naopak, začne jej víc zneužívat. Pochody a demonstrace se stávají většími, monstróznějšími, lidé si na nich víc dovolují, a kdo si víc dovoluje, taky hodně rychle roste a ty dole obyčejné už nevidí.
Nic proti nikomu. Nic proti pohlaví, barvě pleti, věku. Ale všechno proti tomu, co se vtlouká do hlavy metodou Norimberských trychtýřů, kdy máte hlavě jen to, co se líbí tomu druhému.
A vy ani už nevíte, co se líbí Vám.
