My Češi jsme v tomhle zvláštní. Prostě nějak neumíme vstřebávat radosti a úspěchy druhých – s výjimkou sportu, tam si totiž myslíme, že je úspěch náš společný (prohra už ne).
Přišlo to náhle jak podzim do Podkrkonoší a já jsem ve finále Letní povídky. Ano, mám radost. Nikdy bych nebyl tak přehnaně skromný, že bych mávnul rukou "no a", a zalezl zpátky do svého smradlavého sudu a špinavý bušil do klávesnice deseticentimetrovými nehty článek o smyslu života.
Mám radost, a jelikož jsem i Čech, věděl jsem, že někdo radost mít nebude. A ani jsem se nedivil, že si dá někdo tolik práce, aby svoji nespokojenost z absence vlastní radosti začal řešit články a diskuzemi. Nedivil jsem se proto, že tahle stížnost na úrodnou půdu padne a vždycky se najde víc přikyvovačů – inu těch, co nepostoupilo, bude vždycky víc, přestože všichni jsou přece vynikající pisatelé.
(Pamatuju si, jak se před lety našli i tací, co Svěrákovi vyčítali, že obdržel Oscara za Kojlu.)
Ale tady se Oscar nedává, je to jenom literární soutěž, a přesto to jede. Holt do finále se nedostali ti a ti koně a už bublají emoce a hledají se důvody, proč támhleta a zase támhleta povídka nemá ve finále co dělat.
Za sebe vám oznamuji, že jsem všechna zadání splnil do puntíku, ať si paní Kadeřábková blábolí co chce. U téhle paní mě ještě navíc napadá taková ta filozofie ohledně šlechtictví v sobě, kterou většinou vídám ve fantasy filmech – akorát v jejím případě to není o šlechtictví, nýbrž o spisovatelství: "Když nejsi spisovatel celý život, můžeš alespoň jako spisovatel zemřít". Ačkoli tady mě spíš napadne pádnější: "Když už neumíš psát, můžeš alespoň do psaní žvanit."
Kdo do finále patří nebo nepatří, bylo na porotě, a ta pravděpodobně věděla, co a proč dělá. Já jen nechápu, proč se vlastně u některých čtenářů ta vlna nelibosti otočila přímo na autory. Něco napsali, třeba i v rozporu s pravidly, ale pořád to byla porota, která je vybrala – přesto si někteří myslí, (nebo si myslí, že je to vzhledem k okolnostem bezpečnější - lidi z poroty ještě třeba budou někdy potřebovat na výběr článků) že to jsou právě autoři, co si svůj postup zařídili, rozuměj tím podmázli.
A já už to tedy nemůžu vydržet, a musím vám to říct, protože svědomí mě tíží a já nevím jak dál a už se dvě noci přavaluju v posteli a nespím. Přišli za mnou, přišli, na konečnou na Lehovci. Přišli ze tmy, měl jsem šestnáctku a ještě kolo před sebou. Přišli a ptali se mě, jestli nechci do finále, a já moc chtěl, chtěl (přísahám, že teď už pláču na klávesnici), chtěl jsem, moc jsem chtěl. Jsem jen prostý chlapec, špinavý od kolejí, tramwajmen, a to tohle byla lákavá nabídka. A já chtěl tak moc, že jsem porotcům rozdělil svoji svačinu a na rok přislíbil dávky sodovky z našeho automatu ve vozovně, a oni souhlasili. A já se teď toliko stydím, že jsem podlehl, že jsem z krásy vesmíru padl zpátky do husté hmoty a teď se v ní plácám.
Ano, uplatil jsem je, chlebem a šunkovým salámem a ještě přihodil polomáčený sušenky. Vím, že to není čestné, ale bylo to tak lákavé.
Nějaká paní zase v jiné diskuzi psala, že ať vyhraje kdokoli, je to vlastně podvod, a dotyčný to bude vědět, takže si to asi neužije. Je vidět, že lidi v tomhle mají jasno.
A jasno v tom mám i já. Lidi holt některé věci budou snášet vždycky špatně. Tím však nějak nemyslím sám sebe. Já si to celkem užívám – a víte co, jak sám sebe znám, myslím si, že i právem.
Přestože rok ponesu do iDnesu těžké petky a sodovar ve výpravně budu dojit jako krávu.
