Jak mi Juraj Herz málem vynadal

Není tajemství, že jsem na horory. Kdo mě kdy četl, ví, že k němu nemám daleko, a mnoho lidí mi do dneška nemůže odpustit (a porotě taky), že jsem literární soutěž s názvem O vztazích s humorem vyhrál s povedeně napsaným psychem.

Kde se vlastně bere ta potřeba zajímat se a pak ztvárňovat cosi, co člověka děsí a nutí si myslet, že autor je možná milý člověk, ale rozhodně to nemá v hlavě v pořádku? Já se domnívám, že tohle už se rozhoduje v dětství.

Zatímco někdo se narodí a už coby usmrkané děcko miluje sádrové trpaslíky s lopatičkou umístěné na zahradě, kde se opaluje nahá dívka s vyholeným klínem na proužek, o níž je jasný, že vám ještě nedá (Viewegh), jiný má v sobě už jako smrkáč touhu jít někomu ukousnout hlavu, nadávka, nadávka, nadávka, hodlá rozstřílet půlku Prahy a touží po pěkně upírce, který nadávka nadávka nadávka neslušná věc kozy (Kotleta), já jsem se narodil s určitou afinitou k hrobům, temným tramvajovým smyčkám po setmění, případně k myšlence, že když jdu po chodbě se dveřmi do bytů, děsí mě, že mě od toho dění za nimi dělí jen centimetry – a to dění může být nepředstavitelné.

Věřím, že pan Herz to viděl podobně, a navíc k jeho vizi do budoucna přispěla doba, do níž se narodil, a zážitky, jež jako dítě trpěl v koncentračním táboře.

Je celkem běžné, že lidé milující horory, nebo alespoň temnotu, jsou po většinou veselí lidé, a pokud ne přímo veselí, mají rádi černý humor. Někdy si tak říkám, když přežijete něco opravdu strašného, musíte onu chvíli přežití za černý humor považovat.

Tvůrci hororu nemají lehkou cestu – zvlášť na našem území. Stačí se podívat na program kin. My umíme pouze komedie, mladistvé komedie, tragikomedie. Občas něco historického nebo retro. Po něčem děsivém, aby se člověk sháněl někde jinde. Litera je na tom líp, ale taky žádná sláva. Jako by se lidi hororu báli – či, a to se sem hodí víc, báli se bát.

(Za horor prosím nepovažuji potoky krve, uřezané hlavy, prostě něco, co se mi nechce ani popisovat, ale vypadá to, jako když do mlýnku na maso přidáte shnilé vnitřnosti, a ty s masem tečou nažloutlou šťávou páchnoucí po žluči a padají do kbelíku, v němž se motají červi, a lezou přes sebe a ta hnusota na ně dopadá a oni se v ní rochní, sytí, mlaskají a prolézají tím, jako by lezli mrtvolou skrze puklé oko – no tohle popisovat nelze.)

Já taky neměl začátky jednoduché. S cenzurou jsem se potkal už v páté třídě, kdy jsem měl známku z češtiny na vysvědčení mezi dvojkou a trojkou (ano, teď píšu) a měl jsem napsat sloh. A já ho napsal. A tatínek ho četl. A tatínek nebyl rád. A tatínek opravoval.

Co vám budu povídat, namísto pěkného příběhu o zombie na skautském táboře se dílo přetavilo o ježku, který vystrašil děti na zkoušce odvahy…

(Ne, ne, strach, pomoc, pomoc, ne ne, to se nedá číst, jak je to strašlivý, ježek, ježek, bože, ježek, dupal tam a děti se bály, au au, bojím se, bojíme se bojíme.)

Omlouvám se za krátkou slabost. Sloh byl předělán a já právem dostal na vysvědčení za tři – a byl jsem rád.

Pan Herz tu cestu taky neměl jednoduchou. Ale ukázal nám, že po ní jít lze. Netřeba vyjmenovávat jeho filmy (Ne všechny jsou horory, ačkoli…). To už je na vás, jestli je znáte, nebo dneska jako že znáte. Hororů není v naší malé české zahrádce mnoho, ale jsou a mají zvláštní místo v rohu, kam moc často sluníčko nedopadne a rostou v ní zvláštní květy.

Přirozeně, že jsem pana režiséra považoval za mistra – čímž se pomalu dostáváme k nadpisu tohoto článku. A náhodou jsem se dostal na premiéru Habermannova mlýna do Lucerny. No tak na premiéru přímo ne, protože jsem jezdil tramvají, ale moje budoucí extchýně dělala v kině uvaděčku, tak jsem se dostavil na party po promítání.

Nebudeme si tady vykládat nějaký bulvár, od toho jsou tu jiní blogeři, ale pan Herz byl přítomen, já taky, a přestože nejsem lovcem společného fotografování a do dneška jsem si udělal s někým významným pouze jedinou fotografii, s panem Herzem jsem se vyfotit chtěl. Ne pro nějakou masáž ega, ne pro chlubení – tak nějak jsem si říkal, že společná fotografie, ten moment, kdy stojíme vedle sebe, je takové symbolické spojení dvou hororových světů, kdy jeden už je na vrcholu, zatímco ten druhý se na něj zatím horkotěžko sápe.

A tak když si pan Herz šel pro kabát, přimotal jsem se k němu (nebudeme tady řešit takové bulvární věci, jako kdo odstrčil pana Rodena, já to nebyl, ale vím kdo) a oslovím pana režiséra slovem: Mistře?

„A to ne, mladý muži!“ řekl pan Herz jak bodnutý včelou.

A já už byl maličký a menší a ještě menší, a říkám si, jakou mám smůlu. Poprvý v životě se chci s někým vyblejsknou na památku, a hned dostanu vynadáno.

„Já nejsem mistr,“ řekl ten, co se nepovažuje za mistra, o čemž by se dalo diskutovat. „Já jsem pouhý řemeslník!“

A vyfotili nás.

Víte, že o tom, co řekl, přemýšlím často. Že možná to nebyla jenom věta, jen tak řečená, aby se neřeklo, ale že je velkou filozofií, která lehce rekapituluje problematiku dnešní doby. Dneska se každý považuje za mistra, a neumí řemeslo. Každý chce experimentovat, avšak stále neumí základy pro experimenty potřebný.

No nic. Tohle jsem vám chtěl napsat. Je mi smutno. Tedy ne že bych tady teď mlátil hlavou o klávesnici a brečel, to lhát nebudu, ale smutno mi je.

A půjdu dneska do cukrárny, i když jsem tlustej dost. A dám si věneček, nebo rakvičku. Dal bych si oboje, ale nemůžu.

Nevečeřel bych.