Jak jsem řešil biomatku aneb Musím tak prudce zastavit!

Něco z reality – pokud zazní v kabině řidiče přerušovaný tón bzučáku/znamení (stejný jako při znamení kočárku, ale víckrát), je řidič povinen zastavit všemi prostředky.

Tak se věci mají a je to ten případ, kdy najednou tramvaj cukne, a kdo se nedrží, nebo se drží blbě, už letí a nepomůžou mu všichni svatí – má se držet pořádně.

Něco dalšího z reality – tlačítek je po tramvaji hodně a většina z nich umí právě v kabině řidiče rozezvučet zmíněný bzučák – a umí to i tlačítka u dveří, která slouží jako znamení pro vozíčkáře. A ten zvuk se nijak neliší od jiných znamení. (Bavíme se o té tramvaji-krabici.)

Jistě mi dáte za pravdu, že děti jsou osobnosti hravé, a jelikož ještě neposbíraly mnoho rozumu a zkušeností, jsou za ně odpovědní rodičové. Na tom bychom se ještě shodnou mohli a asi tušíte, kam dneska mířím, o čem chci vyprávět, a co se doopravdy stalo.

Děti si s tlačítky pro vozíčkáře hrají. Nic zvláštního – dětský kočárek je stavěný dokonale na to, aby se dítě ani moc nenatahovalo a už si s tlačítkem hrálo.

Podotýkám, že s tím tlačítkem si nemá co hrát – není na hraní.

Matky na hraní reagují dvěma způsoby:

1) Vůbec to nevnímají a řeší svoje starosti – co mají nakoupit, proč je mlátí manžel, proč už je nemlátí tolik, proč už ji nemlátí vůbec a začal mlátit sám sebe.

2) Jsou rády, že je dítě hravé a podporují ho ve zdravém vývoji v silnou a jiskřivou osobnost, která bude vždycky silnější a jiskřivější než u dítěte Vašeho – a proto to Vaše bude jemu vařit a umývat záchody.

Když jsem jednou po takovém signálu nouzové zastavení dupnul na brzdu a později zjistil, jak se věci mají, matka dítěte na mě koukala jako blbce, který nechápe, že její dítě to prostě muselo udělat, protože to chce udělat a je velmi potřeba ho v tom podporovat.

Bez komentáře.

Anebo jo – sice je vedle tlačítek nápis, který říká, že zneužití se trestá, ale je to jenom takový to povídání, aby řeč nestála. Nikomu se za zneužití nic nestane, a když jsem se ptal před lety na školení, co a jak když to a to, dostala se mi odpověď, že nic, protože na to neexistuje norma.

Není norem, není trestu. Asi schází normovač.

Takže situace:

Linka 26. Nejsem na trati ani půl hodiny. Blížím se na Zahraďák (Zahradní město, pozn. ř. ((Poznámka řidiče))).

Bzzz bzzz bzzz bzzz bzzz.

Ten zvuk může znamenat cokoli. Z praxe vím, že se třeba začali prát cestující nebo někdo zapomněl ve voze dítě (ano, to se stalo – a bzučel všímavý vážený klient) nebo někdo upadnul a je na tom tak, že se sám nezvedne – nebo, a to nekecám, slečna se opřela o tlačítko pozadím, a jelikož ho měla vypracované a umělo pulsovat, mačkala tlačítko jako o život. Té slečny jsem se poté šel zeptat, zdali její zadnička potřebuje pomoci?

Ať je to cokoli, znamená to jediné – zastavte všemi prostředky. A nepřemýšlejte o tom. Zastavte! Nekoukejte se, kde co lítá. Prostě zastavte! Nehodnoťte situaci, nehledejte varianty, neřešte vůbec nic – páku dozadu nebo pedál na podlahu. Všechno řešení si vyřiďte až pak. ZASTAVTE!!!

Tak jsem zastavil a hned jsem venku z kabiny, jde o vteřiny, a ptám se, co se děje. A vy už víte, že se může dít cokoli. Může i hořet. Každý na mě kouká a je evidentně mimo. Ženu se ke střednímu článku, kde je plošina a nejsou schody. Leží tam pán. Bezdomovec. Druhá kategorie. Druhá znamená, že umí padat, aby se mu nic nestalo, ale ještě se neumí do sedačky zavrtat a nohami držet tak, že by ho z ní nedostala ani tlaková vlna výbuchu jaderné hlavice.

Chlap je v pořádku. Dokonce si myslel, že je na konečný, a hodlal vystoupit. Když si uvědomil, že není, sednul zpátky na místo a usnul. To vše tak do pěti vteřin.

Na scénu dorazila Biomatka. A já vím, kolik uhodilo.

Biomatka je na školeních univerzální označení, pro matku s kočárkem, která dělá problémy. Problémy znamená, že je chytrá jako celý Google, všechno zná, od všeho má klíče a dneska roztočila zeměkouli.

"Proč Vaše dítě mačkalo Nouzové zastavení?" ptám se.

"Moje dítě nic nezmáčklo!" řekla matka.

Nejsem vševědoucí, ale po letech praxe už lidem vidíte do hlavy – zvlášť když dítě právě zvedá ruku, chce se znovu tlačítka dotknout a matka jej nenápadně odstrkuje.

"Zmáčklo, proto jsem zastavil."

"Zmáčklo to, když nastupovalo!" tvrdila matka-

No vida – takže už zmáčklo, ale já jsem takový hajzl, že jsem se zastavením čekal, až zavřu dveře, rozjedu se a pak dupnu na brzdu, či spíše cuknu pákou.

"Mačkalo to," řekla důchodkyně, která seděla u tlačítka a bouchala do podlahy holí jako Polednice.

Biomatka ji už od pohledu neměla ráda.

"Nemačkalo!" řekla matka.

"Radši byste měli řešit toho pána," řekla jiná žena a měla na mysli bezdomovce.

Ten už spal – a jak jsem poznal, pořádného homelesáka, aby tramvaják pohledal. Být to pan Ovesný, dej mu Pánbůh v Nebi plné popelnice, ten už by na ostatních v téhle situaci vyžebral nejmíň dvě stovky, a ještě si zavolal sanitku a v nemocnici zůstal dva dny – pan Ovesný byl formát. Tenhle jenom spal a bylo mu všechno jedno.

Biomatka pochopila, že jde do tuhého, a tak mi oznámila, že jsem jejímu dítěti zlomil ruku. Vždycky obdivuju, jak Češi vždycky s přesností vědí, kdo jim kdo co udělal. Ani o tom moc nepřemýšlí.

Dítě na zlomenou ruku nevypadalo, a pokud ji zlomenou mělo, jeho práh bolesti byl skutečně obdivuhodný – případně se u něj prokazovaly masochistické sklony, protože se pořád smálo. Blbě, ale smálo.

Sanitku žena odmítla – věř a víra tvá tě uzdraví, i v prostředcích MHD.

Poté ta žena, ta drzá biomatka, řekla něco, co mě skutečně zaskočilo. Něco, co jsem analyzoval na svůj vkus skutečně dlouho. Řekla něco, z čeho jsem pochopil, že část Vážených klientů si s námi hluboce, ale skutečně hluboce, vytírá díru.

Řekla velmi hnusným a opovržlivým tónem: "Proč musíte tak prudce brzdit?!"

Já to pro Vás zopakuju:

"Proč musíte tak prudce brzdit!?"

Víte, na co se ta žena ptala ve skutečnosti? – "Proč svoji práci děláte dobře?"

Tázala se: "Proč dodržujete všechna pravidla!"

"Proč se tak snažíte všechno plnit, jak máte?"

V té chvíli jsem si uvědomil, že pro tyhle lidi nemám já jako řidič vůbec žádnou hodnotu. Nic. Prostě jsem nic. Je jedno, co umím, co si myslím. Jsem pro ně někde na stupni otroka v poli s bavlnou a rozhodně mi není o tom poli do zpěvu. Jsem nula.

S naprostou jistotou jsem v té chvíli pochopil, proč DP ztrácí řidiče, aniž se podnik tuhle situaci snaží vyřešit radikálnějšími postupy než nápady spadající do kategorie sci-fi, a to třeba snížit věkovou hranici pro možnost řídit prostředek MHD na devatenáct let.

(O odborech ani nemluvím – ty se sice společně tváří, jak se o lidi starají, ale jejich největší péče po léta je, kdy budou grilovat prase a jak se u toho vylijí jak vázy.)

Kolegy řidiče tyhle situace už nebaví řešit. Nebaví je být nulami a bezmocně sledovat, že normy pro podobné situace chybí a že Vážení klienti sice ví o svých právech, ale z vysoka kašlou na svoje povinnosti, poněvadž ví, že za jejich neplnění jim kromě pokuty od revizora za absenci jízdního dokladu prakticky nic nehrozí.

Budete se divit, ale pokud nastoupíte do prostředku MHD a jste svéprávní, dáváte tím najevo, že jste obeznámeni s Městským přepravním řádem. (O jeho plnění si u některých nedělám iluzi a směju se tomu.) Dokonce dáváte najevo, že se podle něj hodláte chovat a dodržovat pravidla. Ruku na srdce, kdo z Vás vůbec o něčem takovém ví? Někdo ano, ale většině jsou obecná pravidla pro přepravu pouhým cárem papíru. Pokud vůbec o jeho existenci ví.

Biomatka vyhrála. Proč to nepřiznat. Kdyby chtěla, mohla mě roznést na kopytech víc, třebaže všechna logika věcí a úkonů byla na mé straně. Kromě důchodkyně se mě nikdo nezastal, a tak jsem dostal ve středním článku své tramvaje férový pojeb nejvyšší třídy. Biomatka v Hostivaři vystupovala plná optimismu, že jsem vůl a nemám v DP cokoli pohledávat.

A víte co? Já si to pomalu začínám myslet taky.