Diskuze pod články se za poslední měsíce, a možná i roky, staly mnohdy zajímavějšími než samotné články, a to paradoxně ne pro jejich informační přínos, ale právě naopak absenci. Stala se vlastně vyhledávaným bulvárem.
Zmínil jsem to už včera a je dobré fakt, s nímž se autoři článků musí vypořádat, připomenout. Před lety byla situace jiná a diskuze pod čarou se přínosem rovnala významu samotných článků. I tenkrát se už však našli blbečkové, co si šli jen tak „hejtnout“, ale většina je ignorovala a nepřikrmovala jim.
Léta se však léty měnila a diskutéři se díky politickým situacím a vlivům rozdělili na dva tábory. V jednoduchém popisu, na levici a na pravici. Plus malá část, která je nezávislá, avšak nejde politickým středem, nýbrž je úplně mimo, a proto je to ta v mých očích nejrozumnější skupina.
Diskutéři se stali politiky a jako politici se také chovají, bráno v tom horším slova smyslu. Vlastně by se dle toho dalo v rovnici říct – že míra slušnosti politiky na veřejnosti se dá zjistit mírou slušnosti diskutérů o politice diskutujících.
Diskuze přestala být o názoru a stala se o „správném názoru“, a tím správným názorem se stal názor opačný názoru někoho jiného. O tom dnešní politika je, a ještě dlouho bude.
Parta drží u sebe a velmi přesně připomíná chováním vosy, když jde o to někoho z druhého tábora sejmout. To pak dojde na spolupráci s plusy, s doplňováním, s pokyvováním hlavou a také s přitakáváním, které zase není nepodobné masám od nás z minulého století. Důvod je prostý, jako tenkrát – jednou já Vám, vy pak mně.
Včera jsem problematiku diskutérů už trochu nastínil, a co myslíte, že se stalo?
Někteří se ozvali a prý že brečím – a oni že ne, že to snášejí. Nebude nic zvláštního, že šlo o autory, kterým spíše než o kvalitu vlastních článků jde o kvantitu, a diskuze pod příspěvky se proto u nich moc nerozvádí. Kde nic není, ani diskutér nebere.
Je zvláštní, že velké úsilí mnozí diskutéři vynaloží autora urazit. Jako by dokazovali fakt, že myšlenka než urážka je na popis složitější, a tak se pro ni nejde daleko. Jak jsem tedy pochopil, novodobá demokracie v názorech má tedy základ v lenosti.
Co se týče ponížení toho druhého, jsou někteří diskutéři ne ani tak vynalézaví jako spíše opravdu líní. Místo toho, aby skutečně něco vymysleli, opakují dokola ta samá přirovnání, píší schválně špatně oslovení, a co je zajímavé nejvíc, píší špatně i jméno křestní.
S tím jménem to není náhoda, protože jsem se koukal do psychiatrického slovníku a dozvěděl jsem se, že takto vůči jiným činí lidé zklamaní a traumatizování z vlastní neschopnosti. Když si to přeložíte, hlavním problémem mnohých píšících diskutérů je vlastní neschopnost překročit svůj vlastní stín a svoje schopnosti víc rozvíjet a pokusit se zdolat další mety.
U českých demokratů však nic neobvyklého. Souvisí to s naší povahou, žen sice rádi a se zaujetím mluvíme o velikosti, ale ve skutečnosti se spokojíme s málem, které si chráníme a vrčíme, když se k němu někdo cizí přiblíží.
Jsou však i diskutéři, kteří v příspěvcích řeší svá jiná traumata. To jsou ti, kteří mají pocit, že jim pisatel něco dluží, a dluží jim za to, že jsou jimi čteni. Taky nic z psychologického hlediska zvláštního.
V diskuzi u mých článků si všimněte stejných jmen, kteří vůbec neřeší téma článku, ale ihned řeší mě. Píší, jako by mě znali, a hned mě poučují, co dělat mám a co ne. A co je nejpikantnější, hodně často sklouznou ke zmínkám o sexu. Opět nic zvláštního, neboť jsou tu skutečně tací, jež jejich vlastní komentář, nebo spíše jeho ostrá nota vzruší, případně si se mnou ledacos představují.
Pokud si myslíte, že tohle už je na léčbu, tak je.
(Hádám, že předchozí větu někdo v komentářích zmíní.)
Zvláštní skupinou jsou diskutéři, kteří vám oznamují, co byste měli psát. Sami uznáte, že z takového přístupu z nich jejich demokratická podstata myšlení jenom kape a ukazuje obrovskou dávku tolerance.
To jsou diskutéři, kteří z nějakého mě neznámého důvodu nepřekousli, že tramvaják z Hloubětína sebral dostatek odvahy a začal psát, a co je horší pro ně, ještě mu to jde.
Pokud dotyční nyní myslí na moje příliš zvýšené sebevědomí, rád je upozorním, že již velmi brzy se budou muset smířit s jiným faktem, a to, že já nebudu jediný, kdo si o mém umění myslí to samé co já.
Někdy si takové lidi představují, jak se vztekají jak nevychovaní spratci, rudí vzteky, slina jim stříká z pusy i z nosu, skákají a dupají a dokola opakují – ne ne ne a ne!
Není to možné, aby si tohle nějaký takový od kolejí dovolil.
Tito lidé jsou možná ochotni akceptovat příspěvky ze světa MHD, avšak svět za kolejemi mýma očima odmítají a trhají řetězem, abych se za koleje stáhnul, případně mi podrážejí klackem nohy, abych moc nevyčuhoval.
Ale abychom tuhle přehlídku ukončili veseleji, diskutéři jsou i humoristé, kteří svoje urážky a narážky zakrývají rádoby humorem, a pokud se jim na urážku ozvete, hned se čílí, proč vyskakujete, když oni jsou tak milí a vtipní, až se divím, že už nestojí někde na pódiu a nemají svoji show.
S jedním takovým budu slavit brzy hezké jubileum, jelikož se blíží kulaté číslo počtu jeho urážek, a já k téhle příležitosti chystám oslavný blog, v němž se budu snažit s Vámi podělit o krásné pocity, jaké cítím, když tohoto pána čtu.
Již brzy.
Nejen ten blog.
