Covidové rozpaky kuchaře Svatopluka

Jsme národ hravý a soutěživý – podobnými slovy lákal herec Josef Dvořák na interaktivní televizní seriál, v němž diváci sami rozhodovali o dalším kroku hlavního hrdiny.

Rozhodovat mohli diváci ve studiu elektronickými mašinkami s páčkami ANO-NE, doma pak diváci rozsvěcením a zhasínáním žárovek, čímž vznikal v energetickém ústavu postřehnutelný rozdíl.

Seriál běžel v roce 1985 (nebo já tehdy na něj koukal), a třebaže se lidé přeli, zdali je hlasování fér (a jestli jde i přímý přenos s hercovými vstupy – seriál byl natočený s variantami, ten live neběžel, to by se uběhali) – já jako kluk jsem blikal jako o život a přísahal bych, že právě moje lampička za postelí celé rozhodování vždycky rozhodovala.

Nyní je úplně jiná doba a na věci minulé se lidé dívají buď se zvláštní duální nostalgií (ti starší) nebo jako na věci a události, které se odehrávaly někdy na začátku devatenáctého století (ti mladší), kdy nebyl Rap, Gott byl mladý a na internetu jste si nestáhli jediný film nebo písničku, protože nebyl internet. To byla doba, že když jste chtěli, aby někdo věděl, že ho považujete za vola, museli jste to buď napsat křídou na zeď, poslat mu anonym nebo mu zprávu říct z očí do očí.

Je sice jiná doba, ale hravost a soutěživost je stále v nás. Už včera jsem si pro sebe vymyslel hry Covidky, jimiž jsem si krátil čas při jízdě. Pravidla jsou jednoduchá, za kolik stanic uvidíte deset lidí bez roušky.

Po prvním kole jsem potřebný počet lidí musel zvýšit na sto, protože hra trvající asi sedm vteřin nepatřila mezi zábavné.

Na sto už to zajímavější bylo. Původně jsem si myslel, že bych sto měl hledat celý den, nebo o trochu méně, ale rozhodně dlouho – nakonec to trvalo v pět večer od zastávky Bílá Labuť jenom na Letnou.

Pravda, včerejšek byl trochu jiný den než ostatní jiné. Lidé začali šílet a vzali nákupy útokem, protože další den již nic nemělo být jako dřív a podle jejich vlastních prognóz podporovanými ministerstvem strachu se po době několika týdnů udrží jenom ten, kdo bude mít dost zásob a dostatečný počet střeliva na jejich hlídce.

Takže tahle hra mě taky přestala bavit a začal jsem hledat Podnosáky.

Víte, kdo je Podnosák? Mnozí jistě tuší – to jsou ti, co mají roušku pod nosem. Je to taky určitý druh hry, v tomto případě hazardu. Něco jako ruská ruleta. Buď to svinstvo spadne na roušku, nebo holt smůla a jde to do nosu.

Není nic zvláštního, že Podnosáci jsou často terčem útoku Rouškařů, a i včera došlo v MHD k výtržným potyčkám s pokusy o jejich převýchovu.

Taky mě to ale nebavilo – hře chyběli diváci, a tak jsem si řekl, jestli by se neměla oprášit retro hra kuchaře Kuřátka, tentokrát s tématikou Covidu.

Jak jsem kdysi slyšel, Vox populi, vox Dei – Hlas lidu, hlas Boha, což by se dalo využít jako téma na hlasování o dalších krocích celého státu.

Žádné referendum a jeho složité přípravy. Stačilo, kolik lidí se nakazilo při volbách, a zbytek ještě dodělají Dušičky. Lidi pěkně k vypínačům a bude se volit – jednoduché Ano (ano, já vím, je to zavádějící, a rovněž i geniální) nebo Ne. Lidi se stejně doma nudí a lezou si na nervy, takže si mezi návaly hádek z ponorky mohou aspoň zablikat.

Máme otevřít obchody? Co s rouškami? Co s vládou, potažmo s p. Prymulou?

Vše vysíláno v přímém přenosu od osmi večer – a povinně to vysílají všechny stanice. Ultra-mega hit je zaručen, sledovanost 100 %, peoplemetry užhavený na popel. Žádný projevy politiků, smutné pohledy do kamery – místo nich zábavná show plná vzrušení. Může zazpívat i Helenka Vondráčková.

Je zřejmé, že potencionál celé akce je zřetelný, takže by další hry na sebe nemusely dlouho čekat. Lidé mají vzrušení rádi. Třeba ta – kdy už padne 15 000 nakažených.

Nebojte, už to bude. Potřebují to. Potřebují vám to ukázat a mávat vztyčeným ukazováčkem.

Ale klid. Neberte to zase tolik vážně – pamatujte si, je to koneckonců jenom hra.