Budoucí kulturní stopy fenoménu jménem Rouška

Budou o ní filmy, knížky, písničky – stane se součásti kultury. Někdo bude dokonce říkat, že doba se dělí na tu před rouškou a tou po ní.

Parodie je jednou z forem obdivu.

+++

Bohumil Hrabal – Rouškorání

A jak jsem ji uviděl, její modrou roušku, která pod jejíma očima připomínala nebe, nad nímž září dvě hnědé hvězdy, a věděl, že pod ní se schovávají rty, i teď namalované, a že rtěnka se tiskne do látky a dost možná, že látka roušky se tiskne na ně a přeje si je políbit stejně jako já, co jsem stál v údivu a nechal na sebe působit kouzlo všeho kolem a byl jsem jako pan Orel, jenž bydlel ve druhém patře a každé ráno chodil v županu na pavlač, opřel se o zábradlí a kouřil cigaretu, a koukal se do kostek dolů na dvoře, jako by z nich věštil budoucnost samotného Pána Boha, a když takhle věštil, nikdy se nepohnul a jenom se díval a já až později pochopil, na co se to dívá a proč se nepohne, že takhle se také prožívá vášeň, a je úplně jedno, jestli se díváte na kostky, na okna samotného Pána Boha nebo na krásku, co má přes ústa a nos roušku, jako by to byla exotická krasavice z východu svádějící vás svým tancem kroucením boků.

+++

Michal Viewegh – Báječná léta s rouškou

Kvido se dle očekávání probudil ráno. Po probuzení znovu zavřel oči a uvědomil si slastný pocit, že opět nemá kocovinu. Neměl ji už dlouho. Ani nepočítal, kolik dnů už po večerech nepije a neoslavuje opět dokončení svého dalšího bestselleru.

Onen pocit u něj vyvolal erekci.

Nepřišla s probuzením. Někoho jako on, kdo už v nesčetně úspěšných románech tolikrát popisoval erekci, masturbaci, a dokonce někdy i sex, nemohla erekce navštívit pouze z důvodu ranního nalití krve do penisu.

Vzrušila ho jeho vlastní statečnost, jak dlouho už nepije.

Po pravdě nešlo ani o statečnost, nýbrž o důsledek osamělé karantény, neboť žádná z jeho mnoha mladých přítelkyň, obdivujícího za jeho schopnost fabulace a humor, ho nehodlala v tento karanténový čas navštívit.

"Kurvy," okomentoval je vždycky všechny najednou, ačkoli mu telefonem navštívení odmítla pokaždé jenom jedna jediná.

Ze začátku se s tímto stavem, kdy sám sobě musel být nejen večer společností, nesl špatně a chytal z toho cvrčka. Několikrát se opil natolik, že sám sobě vyprávěl vtipy, ale žádný mu nepřišel natolik vtipný, aby se mu smál. Přeci se někdo jako on nemůže pobavit snůškou pitomých banalit. Nebo něčím, co ve své nedotažené pointě není dostatečně cool.

Pohladil si penis a zasténal. Napadlo ho myšlenka, jak by mu i tam dole slušela rouška. Určitě by to bylo dostatečně perverzní, aby znechutil nejen kritiku, ale hlavně bulvár.

+++

Stephen King – Facedown

Jak vlak nabíral rychlost, stromy za okny se rozmazávaly a připomínaly obraz malíře, který spíš než na realitu sází na imaginaci a peněženku zbohatlíků kupující každou zajímavě vypadající blbost.

Sebastian tuhle část cesty nenáviděl. Přišlo mu příliš náhlé, jak krajina s rozlehlými kukuřičnými poli přeskočila do stromů a větvoví a přes okno na něj dopadl stín zakrývaných paprsků slunce. Velmi často ho ze změny rozbolela hlava. Doktor mu na tyhle stavy předepsal Xanax a Dolsrit, ale byl po nich otupělý, tak bolesti řešil po svém.

Než nastoupil do vlaku, pokaždé si v nádražním kiosku koupil dvě malé lahvičky vodky a půllitrovou láhev citronády značky Applequeen. Vše mu do stanice ve Westpouru akorát vystačilo. Přesně tak, aby se dostal do nálady, přežil les, a po limonádě ztratil otupělost.

Co musel nosit roušku, pití mu nepůsobilo takovou radost. Chyběla mu ona vzletnost, s jakou přikládal ke rtům sklenici a napil se. Teď se musel uhnout stranou, stáhnout roušku a napít se jako kluk, který zkouší někde za rohem od otce kradenou plechovku vychlazeného Budweiseru. Všechny hezké pocity jsou pryč. Stejně tak i účinek.

Z vlaku nyní vystupoval rozmrzelý. Mnozí jeho přátelé (jako by to přátelé byli, vlastně jenom sousedi) seděli doma a hráli si na karanténu. Po večer spokojeně chlastali a ráno vyspávali kocovinu. On všechno tohle musel odbýt za několik málo minut ve vlaku – navíc v podmínkách, kdy se na něj každý díval jako na lumpa, který nemá nic jiného na práci než roznášet coronavirus.

Podíval se přes uličku. Seděla tam žena, kolem čtyřiceti. Na ústech roušku s malými beránky, vhodnou spíš pro děcka než pro ženu v růžovém svetru. Hlavu sklopenou k mobilu, po jehož displeji jezdila prstem sem a tam. Znal ji od vidění. Jezdila tímto spojem často. Možná by se viděli i každý pracovní den, kdyby jezdil ve stejný čas.

Měl pocit, že se žena usmívá. Ne pocit – věděl, že se usmívá.

Vědomí úsměvu mu vyvolalo v hlavě čerstvou a větší vlnu bolesti. Světlo na něj skrze okno dopadalo jako na diskotéce. Bolest v hlavě mu poskakovala, jako by skutečně chtěla tančit a v pohybech zfetovaného tanečníka narážela na stěny lebky. Snažil se myslet na něco jiného – na cokoli – hlavně ne ženin úsměv pod rouškou. Jak ale víc věděl, na co myslet nemá, víc ho pohled na roušku přitahoval.

Směje se mu – byl o tom přesvědčený. Směje se jemu, protože musí jezdit vlakem. Protože pije. Ostatní se doma flákají za peníze, ale on musí každý den do práce. Proto se mu směje. Kdyby jí roušku, strhl, viděl by její rty a zuby, jak se směje od ucha k uchu. Směje a hýká u toho, může se smíchy přímo počurat.

Směje se jemu, ale je nespravedlivá. Mrcha. Kdyby věděla, co prožívá, rozumná bytost by se mu smát nemohla. Ani pod rouškou. Ale nyní se směje, je to vidět. Předstírá, že se dívá na displej mobilu, avšak směje se – jemu.

Světlo a stíny mu na obličeji blikaly a v hlavě narůstal tlak. Byla celou diskotékou bolesti, která se dostávala do tanečního finále. Mačkal si zpocené čelo a přejížděl jím po prstech. Takhle možná vypadá první náznak nakažení coronavirem. Nebo taky ne. Třeba je to tím smíchem. Pod rouškou. Všichni kolem mají roušky, i když jich ve vlaku není moc. Všichni se mu smějí. Nejenom ta žena. Ta je jenom nejblíž. Ale i tak se mu smát nesmí. NESMÍ.

Slyší ji. Ano slyší. Je blíž, protože ji blíž chce. Musí jít vysvětlit, proč se mu nemá smát. Potom ho nebude bolet hlava. Musí jí strhnout roušku. Nechce jí nakazit, ne to ne. Není blázen. Jenom jí musí vysvětlit, že se nemá smát – že mu to vadí, stejně jako les za okny vlaku.

Strhává ji roušku, musí jí odhalit ústa, jako kat sundává kápi odsouzenému před popravou. Musí ho ukázat, a ona musí ukázat rty. Musí. Aby se nesmála. Nesmí se smát. I kdyby jí měl strčit do úst prsty obou rukou a ten úsměv jí vytrhnout. I kdyby na ní skočil a do oka jí strčil malé hrdlo lahvičky vodky. Ona musí pod rouškou s tím smíchem přestat.

A pak to všechno udělal.

A skutečně se pak nesmála.

+++

Z. Svěrák, J. Uhlíř (Skálo, skálo) – aktuální verze

Rouška, rouška, rouška

Pro Národ jsi zkouška

Vire, vire, vire

Kde se to v něm bere?

Rouškou je každý z nás zahalen

Kdo nemá ji, bývá pak oznámen

Oznámen vedení justice

Pro ty dole platí to nejvíce

Šije ji každý, ať pán či kmán

Vláďou je tento čin schvalován

Šijte ji, přestala legrace

Na roušky nezbyla dotace

Rouška, rouška, rouška

Pro Národ jsi zkouška

Vire, vire, vire

Kde se to v něm bere?