Budeme fackovat policajty aneb Kdy vám naposledy někdo nadával?

Začnu netradičně. Otázkou. Asi jste ji dlouho nedostali. Možná vůbec. Kdy Vám naposledy někdo nadával? Myslím skutečně nadával.

Ne takovéto jemné, až poetické, že vám někdo řekl, jaký jste hlupák, blb či vůl. Myslím skutečně nadával, velmi nevybíravým způsobem, až jste se cítili ponížení, neboť od toho také nadávky jsou – aby vás ponížili a popsali nevybíravým způsobem.

Ruku na srdce, když vás někdo popisuje, málokdy se setkáte s tím, že by o vás kdosi řekl, že jste statečný jako lev nebo rychlý jako vítr – spíše vám řekne, že jste pěknej... nebo pěkná... Však víte.

Možná jste slyšeli o incidentu, kdy policista dal ránu devatenáctileté dívce. Takhle je to formulováno a nehodlám na formulaci nic měnit.

Já u toho incidentu nebyl a video doprovázející celou kauzu je nastřihnuté tak nešťastně, že nevím, na co policista reagoval. Mohl reagovat na cokoli. Třeba na napadení. A pokud si myslíte, že devatenáctileté děcko, a v devatenácti dneska lidé ještě děcka jsou, nemůže napadnout chlapa jako horu, tak jste na omylu. Já to viděl na vlastní oči. Hodně mladých v podobných situacích zapomíná, že nesedí za počítačem a nepíší nadávky pod příspěvek na sociální síti.

Je bez debaty, že policista profesionál se nesmí nechat vytočit a zaútočit jenom tak (stále nevíme, proč se tak stalo, třeba se skutečně bránil) – ačkoli druhá stránka věci je, že nechat si nadávat taky člověk nemusí.

Jenomže co má člověk dělat, když mu někdo nadává, sprostě? Zvednout ukazováček a udělat ty ty ty? Případně ho žalovat – ale to by se tady pak neřešilo nic jiného. Stačil by zákon, že nadávat policistovi je stejné, jako na něj zaútočit fyzicky. A byl by pokoj. Za chvíli.

Mně na tramvaji lidé nadávají často, a taky sprostě, jsem v zákoníku padajícího hovna hodně dole, vlastně nejníže. Když je potřeba si spravit nadávkou náladu, chytnu ji zleva zprava.

Dřív mi nadávání vadilo. Ono mi tedy vadí i dneska, ale jinak. Zatímco dřív bych taky vyletěl jako čertík z krabičky, a taky se to párkrát stalo, dneska se jenom usmívám a rukou naznačuji, aby dotyčný pokračoval. Mladým řidičům na tuhle problematiku říkám, že jsem na nadávky natolik zvyklý, že pokud mi alespoň jednou za hodinu Vážený klient neřekne, jaký jsem čurák, jdu si o to sám říct. A svět je pak v pořádku.

Policista je na tom hůř. Copak já, já se s tím vyrovnám, jsem jenom tramvaják a občas píšu – v příběhu si pak někoho oddělám a svět je taky hned v pořádku. Ale policista vnímá tohle daleko víc na kůži. Na jedné straně si uvědomuje, že nasazuje život, protože dneska vás mohou sejmout jenom z blbé nálady, na druhé straně je si vědom role fackovacího panáka.

Úcta od lidí nízká, tlak z vnější obrovský. Bohužel lidi si pamatují pouze to, co potřebují, a jakmile se objeví tvrdší zásah, už máte na krku kecy o bolševických fízlech. A tenkrát to byla jiná doba – to si lidi nedovolili ani pípnout. Dneska pípá většina. Dokázali jsme v tomhle teď již skoro nemožné – jeden extrém narazil na druhý.

Původně jsem chtěl v tomto odstavci začít oslovením: "Vážený čtenáři…" a pak spustit salvu velmi sprostých nadávek. Mířených přímo na Tebe, Vážený čtenáři. Něco jako možnost vyvolat totožné pocit, jaké někdo musí vnímat., když je mu nadáváno – a kolikrát jenom za to, že jednoduše dotyčný právě před někým je. Pak jsem si však uvědomil, že by to někdo mohl brát velmi osobně, a tak od toho nápadu opouštím a držím se toho, že si jaké to je představit umíte.

Někdo by řekl, že by v takovém případě s každým pěkně zatočil, kdyby mu nadával – ale profesionál přeci zůstává profesionálem a nenechá se zviklat k útoku.

Někdy je to složité. Zvláště když vám řekne, že jste…

Kdepak, ještě hodina neuběhla.